Mrtví do soumraku - 1. kapitola 2/3

29. srpna 2010 v 10:25 | Sookie |  Mrtví do soumraku
only-true-blood.blog.cz

"Rene Lenier se dneska ráno nemohl dočkat, až se ukážu v práci, aby mi to všechno hned za tepla vyklopil. Včera večer zajel k Rattrayovým, protože si od nich chtěl koupit trochu trávy. Když dorazil k přívěsu, narazil venku na Denise. Prý strašně zuřila a vypadala, jako kdyby měla sto chutí někoho zavraždit. Rene jí pak musel pomoct odtáhnout Macka do přívěsu a pak ho spolu odvezli do nemocnice v Monroe," líčil mi Jason a měřil si mě káravým pohledem.
"A pověděl ti Rene, že Mack proti mně vyrazil s nožem?" zeptala jsem se, protože mi bylo jasné, že nejlepší obranou je přímý útok. Jasona podle mě nejvíc naštvalo, že se to nedozvěděl ode mě, ale musel si to vyslechnout od někoho jiného.
"Jestli to Denise Renemu řekla, tak já o tom nic nevím," řekl Jason pomalu a já si všimla, jak mu obličej hněvivě rudne. "Vyrazil proti tobě s nožem?"
"Takže jsem se musela bránit," odpověděla jsem stručně. "A sebral mi tvůj řetěz." Byla to pravda, i když trochu přitažená za vlasy.
"Šla jsem ti to říct," pokračovala jsem, "ale když jsem se vrátila do baru, ty i DeeAnne jste už byli pryč. A protože jsem byla v pořádku, už se mi nechtělo někde tě shánět. Věděla jsem, že kdybych ti o tom noži řekla, cítil bys povinnost pomstít se mu," dodala jsem diplomaticky. Daleko od pravdy jsem ale nebyla, protože Jason rvačky zbožňuje.
"Cos tam ksakru vůbec dělala?" zeptal se, ale tentokrát už uvolněnějším tónem, takže jsem věděla, že moje vysvětlení přijal.
"Věděl jsi, že Rattrayovi neprodávají jenom drogy, ale taky vysávají upíry?"
To ho překvapilo. "Ne… A?"
"No, jeden z mých včerejších zákazníků byl upír. Vylákali ho ven a na parkovišti se ho pak pokusili vysát! To jsem nemohla dopustit."
"Tady v Bon Temps je upír?"
"Jo. I když upír není zrovna zákazník tvých snů, nemůžeš přece připustit, aby lidé jako Rattrayovi prováděli takové hanebnosti. Není to přece totéž, jako když z auta odčerpáš benzin. Klidně by ho nechali v lese umřít." Ačkoliv mi o svých záměrech nic neřekli, považovala jsem za pravděpodobnou právě tuhle možnost. I kdyby ho něčím zakryli, aby přežil den, kdy by na něj svítilo slunce, vysátému upírovi by trvalo nejméně dvacet let, než by se úplně zotavil. Aspoň tak jsem to slyšela v televizi, v talk show Oprah Winfreyowé. A to ještě za předpokladu, že by se o něj postaral nějaký jiný upír.
"Ten upír byl v baru, už když jsem tam přišel?" zeptal se Jason překvapeně.
"Ehm hmmm. Měl černé vlasy a seděl s těmi krysami Rattrayovými."
Když Jason uslyšel, jak je tituluju, pousmál se, ale nijak to nekomentoval. Zůstal u včerejšího večera. "Jak jsi poznala, že je to upír?" zeptal se, ale když se na mě podíval, bylo mi z jeho výrazu jasné, že by svou otázku nejradši odvolal.
"Zkrátka jsem to poznala," řekla jsem a snažila se, aby to znělo naprosto nenuceně.
"Fajn." Pak jsme si vyměnili několik nevyřčených vět.
"V Homulce žádného upíra nemají," řekl Jason zamyšleně. Zaklonil hlavu, aby nastavil tvář slunci, a já poznala, že jsme se zase ocitli na bezpečné půdě.
"To je pravda," přisvědčila jsem. Homulka byla nedaleká obec. Mezi obyvateli Homulky a našeho městečka Bon Temps panovala odvěká rivalita. Už po několik generací jsme spolu soupeřili ve fotbale a basketbalu a přeli se, které z měst se může pochlubit bohatší a významnější historií.
"Ani v Roedale," ozvala se nám za zády babička. Oba jsme bleskově vstali. Tohle musím Jasonovi přiznat - vždycky když babičku vidí, okamžitě vyskočí a obejme ji.
"Neměla bys tu pro mě něco na zub, babi?"
"Pro tebe a ještě třeba pro dva další," ujistila ho babička a usmála se na něj. Nepřehlížela sice jeho (ani moje) chyby, ale doslova ho zbožňovala. "Právě mi volala Everlee Masonová. Prozradila mi, že ses dal včera dohromady s DeeAnne."
"No páni, tady člověk nemůže udělat vůbec nic, aby ho při tom někdo nenačapal," vzdychl Jason, ale nevypadal, že by ho to nějak rozčílilo.
"Ta DeeAnne," začala babička varovně, když jsme vykročili k domu, "už byla jednou těhotná, aspoň co já vím. Takže si dávej pozor, abys jí taky něco neupletl, protože pak by ses do konce života nedoplatil. I když to možná bude jediný způsob, jakým se někdy dočkám pravnoučat!"
Babička už na stůl přichystala oběd, takže když si Jason pověsil na věšák čepici, všichni jsme se posadili a pomodlili se. Pak babička začala s Jasonem propírat (přestože oni sami tomu říkali "uvádění do obrazu") nejrůznější obyvatele našeho městečka i celého okresu. Můj bratr byl státní zaměstnanec a dozoroval údržbu silnic. Připadalo mi, že jeho pracovní den sestával z neustálého přejíždění ve služebním pikapu. Po skončení pracovní doby jenom přesedl ze služebního auta do soukromého a dál pokračoval v přejíždění z místa na místo. Rene pracoval v jednom údržbářském týmu, který měl Jason na starosti. Chodili spolu už na střední školu. Doposud si spolu často vyjížděli na výlety a přibírali s sebou i Hoyta Fortenberryho.
"Sookie, musel jsem doma vyměnit ohřívač vody," řekl náhle Jason. Žije v domě po našich rodičích - tam, kde jsme bydleli, když maminka a taťka zahynuli při záplavách. Potom jsme se oba přestěhovali k babičce, ale když Jason po dvou letech dokončil vysokou školu a nastoupil do státních služeb, vrátil se do rodného domu, který je podle papírů z poloviny můj.
"Mám ti na to něco přispět?" zeptala jsem se.
"Ále, to ne."
Oba máme vlastní plat, ale také drobný příjem z účtu, který rodiče založili, když na jejich pozemcích postavili ropný vrt. Po několika letech se ropa vyčerpala, ale rodiče a pak i babička se postarali o to, aby se získané peníze vhodně investovaly. Tahle peněžní vycpávka nás oba zbavila mnoha starostí. Nevím, jak by nás babička bez těch peněz dokázala vychovat. Byla rozhodnutá, že žádný pozemek neprodá, ale kromě důchodu nemá téměř žádné jiné příjmy. Což je jeden z důvodů, proč si nechci pořídit vlastní byt. Dokud s ní žiju, dokáže se smířit s tím, že se starám o veškeré nákupy. Kdybych ale bydlela ve svém a dělala totéž, považovala by to za charitu a trápila by se kvůli tomu.
"Jaký jsi koupil?" zeptala jsem se, abych mu dala najevo svůj zájem.
Už se nemohl dočkat, až mi to poví; Jason je blázen do domácích spotřebičů a chtěl mi dopodrobna popsat, jak procházel různé obchody a hledal ten nejlepší a zároveň nejlevnější ohřívač na vodu. Poslouchala jsem ho s nejvyšším zaujetím, jaké jsem dokázala předstírat.
Najednou se ale zarazil a začal z úplně jiného soudku. "Hele, Sookie, pamatuješ se na Maudette Pickensovou?"
"Jistě," odpověděla jsem překvapeně. "Vždyť jsme spolu maturovaly."
"Včera v noci ji doma někdo zavraždil."
Babička i já jsme na něj ohromeně vytřeštily oči. "Kdy?" zeptala se babička. Překvapilo ji, že o tom ještě neslyšela.
"Dneska dopoledne ji našli doma v ložnici. Šéf jí volal, aby zjistil, proč se včera a dneska ráno neukázala v práci, ale nedovolal se, a tak k ní zajel, někde splašil majitele a společně pak byt odemkli. Věděla jsi, že bydlí hned naproti DeeAnne?" V Bon Temps byl jen jeden bytový blok, složený ze tří dvoupatrových budov, které tvořily písmeno U, takže jsme s babičkou přesně věděly, co má na mysli.
"Zabili ji tam?" Bylo mi z toho špatně. Maudette jsem si dobře pamatovala. Měla výraznou bradu, hranatý zadek, pěkné černé vlasy a silná ramena. Byla pracant, nikdy se neprojevovala příliš chytře a nebyla ani ambiciózní. Pamatuju si, že pracovala v benzínce s dragstorem Grabbit Kwik.
"Jo, dělala tam už nejmíň rok, teda myslím," přisvědčil Jason.
"Jak se to stalo?" Babička měla přimhouřené oči a v obličeji výraz, který Jasona vyzýval, aby jí všechno okamžitě vyklopil. Byl to výraz, kterým se hodní lidé dožadují špatných zpráv.
"Měla na - ehm - vnitřní straně stehen kousance od upíra," řekl Jason a sklopil oči do talíře. "Ale to ji nezabilo. Někdo ji uškrtil. DeeAnne tvrdila, že když měla Maudette pár dní volno, ráda jezdila do upířího baru v Shreveportu, takže tam možná přišla k těm kousancům. Třeba to nebyl ten tvůj upír," řekl a zadíval se na mě.
"Maudette byla fangbanger?" Když jsem si představila Maudettinu robustní neohrabanou postavu, zahalenou do kuriózních černých šatů, které tihle lidé s oblibou nosívali, udělalo se mi nevolno.
"Co to je?" zeptala se babička. Zřejmě v televizi propásla Sally a Jessy, když se tam tenhle jev rozebíral.
"Jsou to muži i ženy, milovníci těch nejdivočejších zážitků. Dobrovolně se nabízejí upírům, jsou to takoví patolízalové. Působí jim rozkoš, když se od nich nechávají kousat. Podle mě ale nevydrží naživu příliš dlouho, protože se stále náruživěji dožadují dalších a dalších krvavých hrátek. A upíři pak každého z nich dříve nebo později kousnou naposledy."
"Jenomže to kousnutí Maudette nezabilo." Babička si chtěla být jistá, že je v obraze.
"Ne, někdo ji uškrtil." Jason už dojídal.
"Nebereš u té pumpy benzin?" zeptala jsem se.
"Jasně. A taky spousta dalších lidí."
"A neměl jsi s Maudette něco?" pokračovala v otázkách babička.
"No, vlastně tak trochu jo," odpověděl Jason opatrně.
Pochopila jsem, že můj bratr s Maudette spal, když zrovna nebyla po ruce žádná jiná.
"Doufám, že si s tebou nebude chtít promluvit šerif," vzdychla babička a zavrtěla hlavou, jako kdyby tím chtěla snížit pravděpodobnost podobného výslechu na minimum.
"Cože?" Jason začínal rudnout a vypadal zaskočeně.
"Vždycky, když jedeš pro benzin, vidíš se s Maudette v obchodě, tak trochu s ní chodíš - a pak ji někdo zabije v bytě, který znáš," shrnula jsem to. Nebylo to sice nic moc, ale člověk nikdy neví. V Bon Temps se odehrálo jen velice málo tajemných vražd, a tak mě napadlo, že po tomhle vyšetřování nezůstane kámen na kameni.
"Nesedí to jenom na mě. Benzin tam tankuje spousta chlapů a Maudette znají úplně všichni."
"No jo, ale jak ji znají?" zeptala se příkře babička. "Nebyla přece prostitutka, nebo ano? Určitě někomu prozradila, s kým se vídá."
"Jenom se ráda bavila, nebyla to žádná coura." Od Jasona bylo hezké, že se Maudette tak zastával, když vezmu v úvahu jeho sobeckou náturu, o níž jsem si nedělala iluze. Začínala jsem svého bratra vidět v příznivějším světle. "Asi si připadala sama," dodal.
Podíval se na nás a zjistil, že se tváříme překvapeně a dojatě.
"Když už mluvíme o prostitutkách," dodal chvatně, "v Monroe mají jednu, která dělá jenom upíry. A vedle postele má vždycky chlápka s kolíkem, kdyby se do toho její kunčoft moc zažral. Pije umělou krev, aby si tu svoji doplnila."
Byl to jasný manévr, jak odvést řeč od Maudette, takže jsme se s babičkou zamyslely, jak na Jasonovu poznámku reagovat, aby to neznělo neslušně.
"Kolikpak si asi účtuje?" odvážila jsem se zeptat. Když nám Jason oznámil sumu, obě jsme zalapaly po dechu.
Tím jsme se odpoutali od tématu Maudettiny smrti a zbytek oběda pak pokračoval ve vyježděných kolejích. Jakmile došlo na mytí nádobí, Jason se podíval na hodinky, zhrozil se a vysvětlil nám, že už musí jít.
Babičce se ale stále honily hlavou myšlenky na upíry. Když jsem se pak líčila a česala do práce, přišla za mnou do pokoje.
"Jak starý je podle tebe ten upír, kterého jsi potkala, co myslíš?"
"Nemám tušení, babi." Právě jsem si malovala oči řasenkou a snažila se vůbec nemrkat, abych se náhodou nešťouchla do oka, takže jsem jí odpověděla dost zkresleným hlasem; znělo to, jako kdybych se ucházela o roli v nějakém filmovém hororu.
"Myslíš… že by mohl pamatovat válku?"
Ani jsem se nemusela ptát, co tím babička myslí. Vždyť byla zakládající členkou spolku, který sdružoval potomky padlých hrdinů.
"Možná," odpověděla jsem a otočila hlavu nejdříve na jednu a potom i na druhou stranu, abych zkontrolovala, že mám rovnoměrně nanesenou červeň na tváře.
"Co myslíš, nepřišel by si o tom s námi popovídat? Mohli bychom svolat zvláštní setkání."
"V noci," připomněla jsem jí.
"Oh. Ano, muselo by být v noci." Potomci padlých hrdinů se obvykle setkávali v pravé poledne v místní knihovně a nosívali si s sebou oběd v pytlíku.
Zamyslela jsem se nad tím. Připadalo mi dost neomaleně jen tak za ním přijít a zeptat se ho, jestli by si nemohl popovídat s babiččiným spolkem, protože jsem mu zachránila život. Třeba by se ale nabídl sám, kdybych mu to jenom nějak nenápadně naznačila. Moc se mi do toho nechtělo, ale pro babičku bych to udělala. "Až příště přijde, zeptám se ho," slíbila jsem.
"Nebo kdyby se setkal aspoň se mnou. Třeba bychom mohli ty jeho vzpomínky nahrát," navrhla babička. Slyšela jsem, jak se jí v hlavě horečně otáčejí kolečka, a viděla jsem na ní, jak ji ten nápad nadchl. "Ostatní členy by to určitě moc zajímalo," prohlásila pak skoro zbožným tónem.
Potlačila jsem nutkání rozesmát se na celé kolo. "Navrhnu mu to," řekla jsem. "Uvidíme."
Když jsem odcházela, babička se tvářila, jako kdyby její schůzka s upírem byla hotová věc.

Nenapadlo mě, že by se Rene Lenier vypravil s historkou o rvačce na parkovišti rovnou za Samem. Byl ale pilný jako včelka. Když jsem to odpoledne přišla do práce, usoudila jsem, že napětí, které viselo ve vzduchuje výsledkem Maudettiny smrti. Zjistila jsem však, že jde o něco jiného.
Hned jak jsem se objevila v baru, zahnal mě Sam do skladu. Zuřil a nenechal na mně nit suchou.
Ještě nikdy se na mě nezlobil, takže jsem měla co dělat, abych se před ním nerozbrečela.
"A jestli ti připadá, že některý zákazník je nebezpečný, máš přijít za mnou. Postarám se o to já, ne ty!" opakoval mi už pošesté. Teprve tehdy jsem si konečně uvědomila, že se o mě bojí. Přečetla jsem si to v jeho hlavě ještě dřív, než to vyslovil nahlas.
Nikdy by mě nenapadlo požádat Sama - nebo kohokoliv jiného - o pomoc.
"A pokud se ti zdá, že někomu na našem parkovišti hrozí nebezpečí, zavolej na policii a nevydávej se tam sama jako nějaká členka domobrany." Jeho jindy narůžovělý obličej byl teď celý rudý a zlatavé vlasy měl rozcuchané, jako kdyby se vůbec nečesal.
"Fajn." Usilovně jsem se snažila, aby to znělo naprosto klidně, ale do očí se mi draly slzy a já se bála, že se mi každou chvíli začnou koulet po tvářích. "Vyhodíš mě?"
"Ne! Ne!" vykřikl ještě rozčileněji. "Nechci o tebe přijít!" Chytil mě za ramena a lehce mnou zatřásl. Pak se přede mě postavil, zadíval se na mě svýma velkýma modrýma očima a já přímo cítila horko, které z něj vyzařovalo. Dotekem totiž moje "postižení" nabývá na síle a způsobuje, že dotyčnou osobu v duchu slyším ještě naléhavěji. Dlouho jsem se mu dívala do očí, ale pak jsem se vzpamatovala, uskočila dozadu a Samovy ruce ze mě bezvládně sjely.
Obrátila jsem se a vyplašeně vyběhla ze skladu.
Zjistila jsem několik věcí, které mě zneklidnily. Sam po mně toužil, ale já jsem v jeho myšlenkách nedokázala číst tak jasně a zřetelně jako v mysli ostatních lidí. Vnímala jsem Samovy pocity, ale konkrétní myšlenky jsem neslyšela. Dívala jsem se na něj jako na prstýnek s kamenem, který mění barvu podle nálady svého nositele, ale nemohla jsem v něm číst jako v otevřené knize.
A jak jsem s těmi informacemi naložila?
Nijak.
Nikdy jsem se na Sama nedívala jako na objekt sexuálního zájmu, a to z celé řady důvodů. Ten nejjednodušší byl, že jsem se tak nedívala vůbec na nikoho. Ne kvůli tomu, že by mi úplně chyběly hormony - páni, mám jich habaděj -, ale protože je neustále držím na uzdě. Sex pro mě totiž znamená katastrofu. Dovedete si představit, že slyšíte všechno, co si váš partner myslí? Fajn. Třeba něco jako: "Šmarjá, to mateřské znamínko… Má trochu velký zadek… Kdyby se posunula trochu doprava… Proč nepochopí ty narážky…?" Představu máte. Věřte mi, že tohle zabíjí veškeré city. A neexistuje žádný způsob, jak se od toho během sexu odpoutat.
Další důvod spočívá v tom, že si Sama jako šéfa vážím a svou práci mám ráda. Díky ní se dostanu mezi lidi, jsem aktivní, slušně vydělávám a nestahuju se do své ulity, jak se babička pořád bála. Práce v kanceláři je pro mě náročná a na vysokou školu bych nemohla jít už kvůli velkým nárokům na soustředění, které takové studium vyžaduje, a mě vyčerpává.
Teď jsem se ze všeho nejdřív musela zamyslet nad tou vlnou touhy, kterou jsem ze Sama vycítila. Lásku mi sice nevyznal a ani mě ve skladu nepovalil na zem, ale jeho potlačovanou vášeň jsem vycítila. Ale pokud jsem nechtěla, nemusela jsem si jí všímat. Oceňovala jsem jeho ohleduplnost a kladla si otázku, jestli mě Sam uchopil za ramena záměrně, a jestli by to vůbec udělal, kdyby tušil, co jsem zač.
Dávala jsem si pak pozor, abych se s ním neocitla o samotě, ale musím přiznat, že mě ten večer naprosto vyvedl z míry.

Další dva večery už proběhly lépe. Náš vztah se vrátil k normálu. Ulevilo se mi. Ale taky jsem byla zklamaná. A kromě toho jsem padala únavou, protože Maudettina vražda spustila v baru U Merlotta úplný návštěvnický boom. V Bon Temps se šířily nejrůznější fámy a zpravodajský tým ze Shreveportu dokonce natočil o otřesné vraždě Maudette Pickensové reportáž. Já jsem se sice jejího pohřbu nezúčastnila, ale babička si ho nenechala ujít a tvrdila, že kostel byl nacpaný k prasknutí. Chudák tlusťoučká Maudette; stačila pokousaná stehna a po smrti se z ní stala mnohem zajímavější osoba, než jakou byla za svého života.
Měla jsem mít dva dny volna, a tak jsem se bála, že promeškám svého upíra Billa. Musela jsem mu vyřídit babiččinu prosbu. Do baru se zatím nevrátil a já už začínala pochybovat, jestli se tu ještě někdy ukáže.
Do baru se nevrátili ani Rottrayovi, ale Rene Lenier a Hoyt Fortenberry si dali záležet, abych se dozvěděla, že mi Denise i Mack vyhrožují nejrůznějšími odpornostmi. Lhala bych, kdybych tvrdila, že mě to vyděsilo. Takoví špinaví zločinci jako Rattrayovi jezdili po dálnicích a pohybovali se také po všech možných parkovištích v celé Americe. Nebyli dost chytří nebo se necítili vázáni morálkou, která by je přiměla usadit se na jednom místě a vést produktivní život. Nikde na světě po sobě nezanechali žádnou pozitivní stopu, nikde po nich nezůstalo nic dobrého. Když mě tedy Rene před Rattrayovými varoval, jenom jsem mávla rukou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama