Mrtví do soumraku - 1. kapitola 3/3

29. srpna 2010 v 10:27 | Sookie |  Mrtví do soumraku

Rene Lenier si roli posla varovných zpráv docela vychutnával. Byl zhruba stejně vysoký jako Sam, ale na rozdíl od mého zarudlého světlovlasého šéfa měl snědou pleť a husté černé vlasy, tu a tam protkané šedinami. Rene byl v baru častým hostem. Chodil sem na pivo a popovídat si s Arlene, protože to prý byla (jak velmi rád rozhlašoval) jeho nejoblíbenější bývalá žena. Měl už tři. Hoyt Fortenberry měl složitější povahu než Rene. Nebyl ani tmavý, ani bledý, ani vysoký, ani malý. Neustále působil veselým dojmem a pokaždé nechával slušné spropitné. Podle mě obdivoval Jasona víc, než si můj bratr zasloužil.
Byla jsem ráda, že ten večer, kdy se upír vrátil, Rene s Hoytem do baru nepřišli.
Posadil se ke stejnému stolu jako minule.
Seděl teď přímo přede mnou a já jsem se ho tak trochu ostýchala. Úplně jsem zapomněla na ten téměř neznatelný svit, který vycházel z jeho pokožky. Ale pokud šlo o jeho výšku a výrazná ústa, trochu jsem to ve svých vzpomínkách přehnala.
"Čím vám posloužím?" zeptala jsem se.
Zvedl ke mně oči. Zapomněla jsem, jak jsou hluboké. Neusmál se a ani nezamrkal, vypadal úplně strnule. Znovu jsem pocítila uvolnění z ticha, které se šířilo z jeho mysli. A přímo jsem cítila, jak mi povolují napjaté svaly v obličeji. Bylo to stejně příjemné jako masáž (alespoň myslím).
"Co jste zač?" Bylo to už podruhé, co se mě takhle zeptal.
"Jsem servírka," odpověděla jsem a schválně jsem nasadila nechápavý výraz. Přitom jsem cítila, jak se mi po tváři znovu rozlévá úsměv. Můj klid byl ten tam.
"Červené víno," objednal si. Pokud ho moje odpověď zklamala, z tónu jeho hlasu jsem to nepoznala.
"Jistě," odpověděla jsem. "Umělou krev by měli přivézt zítra. Poslyšte, mohla bych si s vámi po práci promluvit? Ráda bych vás o něco poprosila."
"Samozřejmě. Jsem vaším dlužníkem," ujistil mě, ale nezdálo se, že by ho to těšilo.
"Kvůli mně ne!" Cítila jsem, jak mě zaplavuje zlost. "Kvůli mojí babičce. Pokud budete vzhůru - no, to asi budete -, až budu v půl jedné odcházet, nemohl byste na mě počkat vzadu u vchodu pro zaměstnance?" Kývla jsem hlavou k zadním dveřím a vlasy svázané do ohonu se mi roztančily po ramenou. Sledoval je pohledem.
"Moc rád."
Netušila jsem, jestli je to názorná ukázka jeho vybraného chování, o němž babička tvrdila, že dříve bývalo normální, nebo jestli si ze mě jenom střílel.
Odolala jsem pokušení vypláznout na něj jazyk nebo si znechuceně odfrknout. Obrátila jsem se na podpatku a odpochodovala zpátky k baru. Když jsem mu pak přinesla víno, nechal mi dvacetiprocentní spropitné. O chvíli později jsem se zase podívala k jeho stolu, ale zjistila jsem, že zmizel. Zajímalo mě, jestli dodrží slovo.
Arlene a Dawn odešly, ještě než jsem se stačila přichystat k odchodu. Zdržela jsem se z několika důvodů, ale hlavě kvůli tomu, že všechny stojánky na ubrousky na mých stolech byly poloprázdné. Když jsem pak vytáhla kabelku z uzamykatelné skříňky v Samově kanceláři, kam jsem si ji během pracovní doby odkládala, zavolala jsem na šéfa, abych se s ním rozloučila. Slyšela jsem, jak s něčím řinčí na pánských záchodcích, kde se pravděpodobně snažil opravit uvolněnou mísu. Na chvilku jsem ještě odběhla na dámskou toaletu, abych se přesvědčila, že jsem učesaná a nalíčená.
Když jsem odtud vyšla, všimla jsem si, že Sam už zhasl světla na parkovišti pro zákazníky. Ozařovalo je jenom jediné světlo na stožáru vedle Samova přívěsu. Arlene a Dawn pobavilo, když si před ním Sam udělal malou zahrádku a vysázel kolem ní zimostráz. Pak si ho pořád dobíraly, jak dokonale má zastřižený živý plot.
Podle mě to bylo hezké.
Samova dodávka byla jako obvykle zaparkovaná před přívěsem a moje auto zůstalo na parkovišti jako poslední.
Protáhla jsem se dveřmi a podívala se napravo i nalevo. Billa jsem neviděla. Sama jsem nemohla uvěřit, jak strašně mě to zklamalo. Opravdu jsem čekala, že se zachová jako kavalír, i kdyby v tom jeho srdce (měl vůbec nějaké?) nehrálo žádnou roli.
Možná na mě seskočí ze stromu, napadlo mě, nebo se přede mnou zjeví ve vzduchu, zahalený do černého pláště s rudým lemováním. Při té představě jsem se neubránila úsměvu. Nic se ale nestalo. Zvolna jsem se tedy vydala k autu.
Doufala jsem, že mě třeba ještě překvapí. Překvapení jsem zažila, ale úplně jiné, než jsem čekala. Zpoza mého auta proti mně vyrazil Mack Rattray. Jedním dlouhým skokem se ocitl přímo přede mnou a udeřil mě do brady. Vložil do té rány veškerou sílu, takže jsem se zhroutila na štěrkový povrch parkoviště jako pytel cementu. Když jsem padala dolů, vykřikla jsem, ale náraz o zem mi vyrazil dech a sedřel kus pokožky, takže jsem jenom zůstala bezmocně ležet. Pak jsem zahlédla Denise, jak zvedá nohu v masivní botě. Než do mě Rattrayovi začali kopat, stačila jsem se ještě schoulit do klubíčka.
Celé tělo mi okamžitě zachvátila příšerná nepolevující bolest. Instinktivně jsem si zakryla rukama obličej, takže mě jejich kopance zasahovaly především na zádech, pažích a předloktích.
Po první spršce ran jsem věřila, že brzy přestanou - procedí mezi zuby varování, přidají pár nadávek a odjedou. Ale doteď si jasně vybavuju okamžik, kdy mi došlo, že mě chtějí zabít.
Mohla jsem ležet na zemi a pasivně přijímat rány, ale nemínila jsem se nechat zabít.
Jakmile se tedy ke mně znovu přiblížila kopající noha, vrhla jsem se po ní, chytila ji a neodtrhla se od ní. Snažila jsem se do ní zakousnout a aspoň jednoho z útočníků nějak poznamenat. Nebyla jsem si ani jistá, čí nohu jsem držela.
Pak jsem za sebou zaslechla zavrčení. Oh ne, oni s sebou mají psa! napadlo mě. To zavrčení rozhodně neznělo přátelsky. Kdybych popustila uzdu svým pocitům, vlasy na hlavě by mi vstávaly hrůzou.
Ucítila jsem ještě jeden kopanec do páteře a pak útok ustal.
Jenomže ten poslední zásah se mnou provedl cosi strašného. Slyšela jsem vlastní chroptění a podivný bublavý zvuk, který mi zjevně vycházel z plic.
"Co to k sakru je?" zařval Mack Rattray. Znělo to nesmírně vyděšeně.
Znovu jsem zaslechla zavrčení, tentokrát blíž, přímo za sebou. A z jiného směru další, ale jiné. Denise začala kvílet a Mack nadávat. Denise uvolnila nohu z mého slábnoucího sevření. Ruce mi dopadly na zem. Ztratila jsem nad nimi vládu. I když jsem viděla rozmazaně, všimla jsem si, že mám zlomenou pravou paži. Obličej jsem měla vlhký. Na to, abych zhodnotila další zranění, jsem byla příliš vyděšená.
Mack se rozeřval a po něm i Denise. Vnímala jsem, že se kolem mě dějí podivné věci, ale nemohla jsem se pohnout. Viděla jsem jenom svoji zlomenou paži, odřená kolena a tmu pod autem.
O chvíli později se rozhostilo ticho. Pes za mnou zakňučel. Ucítila jsem, jak mi do ucha šťouchl studený čumák a pak mi je olízl teplý jazyk. Zkusila jsem natáhnout ruku k psovi, který mi bezpochyby zachránil život, ale nepodařilo se mi to. Slyšela jsem hluboký vzdech. Zdálo se mi, že přichází z velké dálky.
"Umírám," vzdychla jsem odevzdaně. Smrt mi začala připadat čím dál skutečnější. Žáby a cvrčci, kteří až doteď halasně koncertovali, najednou ztichli a ve tmě se ozýval už jenom můj slábnoucí hlas. Překvapilo mě, když jsem po chvilce zaslechla ještě dva jiné hlasy.
Pak se mi v zorném poli objevila kolena v zakrvácených džínách. Bill se ke mně sklonil, tak abych mu viděla do obličeje. Ústa měl od krve a na pozadí dolního rtu se mu jasně leskly zářivě bílé dlouhé špičáky. Zkusila jsem se na něj usmát, ale tvář jsem měla úplně ochromenou.
"Zvednu vás," řekl Bill věcně.
"Jestli to uděláte, umřu," zašeptala jsem.
Přeletěl mě starostlivým pohledem. "Ještě ne," poznamenal, když si mě prohlédl. Jeho ujištění mě kupodivu uklidnilo; uvědomila jsem si, že za svůj život určitě viděl bezpočet zraněných lidí.
"Bude to bolet," upozornil mě.
Jen stěží jsem si v té chvíli dokázala představit něco, co by nebolelo.
Ale dřív než jsem stačila podlehnout strachu, zajel pode mě oběma rukama a pevně mě uchopil. Vykřikla jsem, ale z úst se mi vydralo jenom tiché zakvílení.
"Rychle," řekl jakýsi hlas naléhavě.
"Jdeme zpátky do lesa, aby nás nikdo neviděl," řekl Bill a přivinul mě k sobě, jako kdybych vůbec nic nevážila.
Chtěl se ztratit z dohledu, aby mě mohl někde pohřbít? Těsně po tom, co mě zachránil? Bylo mi to skoro jedno.
Když mě pak v temném lese položil na koberec z pichlavého borového jehličí, příliš se mi neulevilo. V dálce na parkovišti jsem zahlédla světlo. Cítila jsem, jak mi po vlasech stéká krev, zlomená paže mě bolela a po celém těle jsem měla zhmožděniny, které se také hlásily o slovo. Mnohem víc mě ale vyděsilo to, co jsem necítila.
Vůbec jsem necítila nohy.
Břicho mi ztěžklo. V myšlenkách se mi uhnízdila slova "vnitřní krvácení".
"Pokud neuděláte, co vám teď řeknu, zemřete," oznámil mi Bill.
"Promiňte, ale já se nechci stát upírem," vypravila jsem ze sebe slabým roztřeseným hlasem.
"Ne, tím se nestanete," ujistil mě, tentokrát vlídněji. "Uzdravíte se. Rychle. Mám pro vás lék. Ale musíte být ochotná přijmout ho."
"Tak sem s ním!" zašeptala jsem. "Jdu do toho." Cítila jsem, že mě to stále víc táhne do prázdnoty. Poslední kousek mé mysli, který stále ještě vnímal podněty z okolního světa, zaslechl, jak Bill zachroptěl. Znělo to jako zachroptění člověka, který se právě zranil. Pak se mi cosi přitisklo k ústům.
"Pijte," řekl.
Pokusila jsem se pootevřít ústa a vystrčit jazyk. Povedlo se mi to. Bill krvácel ze zápěstí a tiskl si ruku, aby povzbudil proud krve, který mi stékal do úst. Zakuckala jsem se. Ale chtěla jsem žít. Donutila jsem se krev polknout. A pak znovu.
Náhle mi zachutnala - byla slaná a plná života. Zvedla jsem nezraněnou ruku a pevně si přitiskla upírovo zápěstí k ústům. S každým douškem jsem se cítila lépe. Po chvíli mě přemohl spánek.
Když jsem se vzbudila, stále jsem ležela v lese na jehličí. Kdosi byl natažený vedle mě. Upír. Všimla jsem si slabého svitu, který z něj vycházel. Cítila jsem, jak mi přejíždí po spánku jazykem. Olizoval mi ránu. Těžko jsem mu to mohla vyčítat.
"Chutnám jinak než ostatní?" zeptala jsem se.
"Ano," řekl zastřeným hlasem. "Co jste zač?"
To bylo potřetí, co se mě takhle zeptal. Do třetice všeho dobrého, jak říkávala babička.
"No ne, já nejsem mrtvá!" podivila jsem se. Vtom jsem si vzpomněla, jak jsem se ještě nedávno loučila se životem. Zakroutila jsem rukou - tou zlomenou. Stále byla ochablá, ale už se tak bezvládně nehoupala. Zase jsem cítila nohy, takže jsem jimi také zkusila pohnout. Zkusmo jsem se nadechla a vydechla. Potěšilo mě, že mi tělem projela už jenom docela slabá bolest. Pokusila jsem se posadit. Ukázalo se, že je to dosud dost náročný, ale nikoliv nemožný úkol. Připomnělo mi to první den bez horečky po zápalu plic, který jsem prodělala jako malé dítě. Byla jsem ještě křehká, ale přesto jsem se už cítila báječně. Uvědomovala jsem si, že jsem přežila jen zázrakem.
Ještě jsem si nestačila protáhnout celé tělo, když mě Bill vzal do náručí a posadil si mě na klín. Pak se opřel o strom. S hlavou položenou na jeho hrudi se mi sedělo pohodlně.
"Jsem telepat," řekla jsem. "Dovedu poslouchat cizí myšlenky."
"I moje?" zeptal se. Z hlasu mu zaznívala jenom zvědavost, nikoliv obavy.
"Ne. Proto se mi tak líbíte," odpověděla jsem. Na hladině moře plného štěstí mi bylo tak příjemně, že jsem se ani nesnažila skrývat své pocity.
Slyšela jsem, jak se zasmál a v hrudi mu zarachotilo. Jeho smích působil trochu rušivě.
"Vůbec vás neslyším," žvanila jsem dál zasněně. "Nemáte ani tušení, jak se s vámi cítím uvolněně. Celý život musím poslouchat nějaké bla bla bla, a teď neslyším nic… vůbec nic."
"Jak vůbec dokážete vyjít si s někým na schůzku? Muži ve vašem věku určitě myslí jenom na to, jak vás dostat do postele."
"Nikam nechodím. A ani necítím potřebu. Upřímně řečeno, na to, jak dostat ženu do postele, myslí muži bez ohledu na věk. Žádné schůzky si nedávám. Víte, všichni si myslí, že jsem cvok. Ale já jim nemůžu říct pravdu. Nemůžu jim prozradit, že mě všechny ty cizí myšlenky dovádějí k šílenství. Když jsem začala pracovat v baru, párkrát jsem si domluvila schůzku s nějakým mužem, který mě neznal. Ale pokaždé to dopadlo úplně stejně. Jak se s někým můžete cítit příjemně, když v duchu slyšíte, jak si říká, že máte obarvené vlasy, neforemný zadek nebo malá prsa?"
Náhle jsem zbystřila pozornost a uvědomila si, co všechno jsem o sobě téhle bytosti prozradila. "Promiňte," omluvila jsem se. "Nechtěla jsem vás zatěžovat svými problémy. Díky, že jste mě zachránil."
"Byla to moje chyba, že na vás vůbec zaútočili," řekl. Cítila jsem, že se za jeho klidným hlasem skrývá potlačovaný hněv. "Kdybych se zachoval slušně a přišel včas, vůbec by se to nestalo. Tu trochu své krve jsem vám dlužil. Vděčím vám za uzdravení."
"Jsou mrtví?" zeptala jsem se, ale okamžitě jsem se zastyděla, protože můj hlas zněl tak rezavě, že jsem jej vůbec nepoznávala.
"Oh, ano."
Polkla jsem. Nedokázala jsem se přinutit k lítosti. Svět si spíš oddychl, že se Rattrayových konečně zbavil. Nemohla jsem však zavřít oči před faktem, že sedím na klíně vrahovi. Ale docela se mi tam líbilo a bylo mi příjemné, že mě objímá.
"Měla bych se bát, ale nebojím se," řekla jsem bez dlouhého přemýšlení. Znovu jsem uslyšela ten chrčivý smích.
"Sookie, proč jste se mnou chtěla dneska večer mluvit?"
Usilovně jsem se zamyslela. Po fyzické stránce jsem se už přímo zázračně zotavila, ale mysl jsem měla ještě trochu zamlženou.
"Moje babička by moc ráda věděla, kolik je vám let," řekla jsem váhavě. Nevěděla jsem totiž, jestli to pro upíra není příliš osobní otázka. Začal mě hladit po zádech, jako kdyby konejšil vyplašené kotě.
"Upír se ze mě stal v roce 1870, kdy mi bylo třicet lidských let." Zvedla jsem k němu oči. V bledém obličeji, z nějž vycházela slabá záře, měl nepřítomný výraz a jeho hluboké tmavé oči splývaly s temným lesem.
"Bojoval jste ve válce?"
"Ano."
"Bojím se, že se vám to nebude moc líbit, ale mojí babičce a jejímu spolku by udělalo ohromnou radost, kdybyste jim pověděl něco o válce. O tom, jaká byla doopravdy."
"Spolku?"
"Je členkou spolku potomků padlých hrdinů."
"Padlých hrdinů." Z jeho hlasu jsem nemohla nic vyčíst, ale byla jsem si jistá, že ho to nepotěšilo.
"Nemusel byste jim vyprávět o červech, infekcích a hladu," dodala jsem. "Nejsou hloupí, ale mají o válce vlastní představu, protože zažili jiné ozbrojené konflikty. Chtěli by se spíš dozvědět, jak tehdy lidé žili, jaké nosili uniformy a jak se tehdy vojska přesunovala."
"Nekrvavé věci."
Zhluboka jsem se nadechla. "Ano."
"Potěšilo by vás, kdybych to udělal?"
"Co na tom záleží? Potěšilo by to babičku. Ale protože teď jste v Bon Temps a podle všeho tady chcete zůstat, byl by to i dobrý strategický tah."
"Potěšilo by vás to?"
Nebyl to muž, který by se spokojil s vyhýbavou odpovědí. "No, ano."
"Pak to tedy udělám."
"Babička vám vzkazuje, abyste se najedl, než přijdete," upozornila jsem ho.
Znovu jsem zaslechla chrčivý smích, tentokrát trochu hlubší.
"Tak teď se opravdu těším, až se s ní setkám! Můžu za vámi ještě někdy přijít?"
"Ach, jistě! Zítra jdu ještě do práce, ale pak mám dva dny volno, takže by se mi to hodilo ve čtvrtek." Zvedla jsem ruku, abych se podívala na hodinky. Stále šly, ale na skle byla zaschlá krev. "Jéje," prohodila jsem, naslinila si prst a hodinky očistila. Stiskla jsem tlačítko, kterým se osvětloval ciferník, a když jsem zjistila, kolik je hodin, zalapala jsem po dechu.
"Oh, proboha, musím jít domů! Doufám, že babička už spí."
"Musí mít strach, když jste tak pozdě v noci sama venku," řekl Bill. Znělo to, jako kdyby s tím nesouhlasil. Měl snad na mysli Maudette? Na okamžik mě zaplavil nepříjemný pocit. Říkala jsem si, jestli ji Bill třeba neznal, jestli ho nepozvala k sobě domů. Okamžitě jsem však podobné myšlenky zaplašila, protože jsem zatvrzele odmítala myslet na Maudettin nešťastný osud, který jí připravil smutný život a tragickou smrt. Nechtěla jsem, aby ta hrůza zastínila můj nynější pocit štěstí.
"Patří to k mojí práci," prohlásila jsem odhodlaně. "Jinak to nejde. Kromě toho nepracuju každou noc. Ale když můžu, tak večerní služby beru."
"Proč?" Upír mi pomohl vstát a pak se sám zvedl ze země.
"Vyšší spropitné. Těžší práce. Žádný čas k přemýšlení."
"Jenomže noční život je hrozně nebezpečný," namítl.
To byl měl sám vědět nejlépe. "Nesnažte se mi říkat totéž, co neustále slyším od babičky," řekla jsem mu vyčítavě. Mezitím jsme dorazili skoro až k parkovišti.
Když jsme vyšli z lesa, zůstala jsem udiveně stát. Na parkovišti panoval klid, jako kdyby se tam vůbec nic nestalo, jako kdyby mě tady Rattrayovi před necelou hodinou téměř neubili k smrti a jako kdyby se tady sami nedočkali násilného konce.
Světla v baru ani v Samově přívěsu už nesvítila.
Štěrk byl vlhký, ale nikde žádná krev.
Na střeše mého auta ležela moje kabelka.
"A co ten pes?" zeptala jsem se.
Otočila jsem se, abych se podívala se na svého zachránce.
Ale už tam nebyl.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama