Mrtví do soumraku - 2. kapitola 2/3

29. srpna 2010 v 10:35 | Sookie |  Mrtví do soumraku


Náhle jsme se ocitli u dveří. Uvědomila jsem si, že mě Bill zvedl a bleskově se se mnou přesunul. Upřímně jsem se usmála. Nečekané věci mám ráda.
"Za chvíli budeme zpátky," oznámila jsem babičce. Měla jsem dojem, že si našeho podivného odchodu ani nevšimla, protože začala sbírat skleničky od čaje.
"Oh, nedělejte si o mě starosti!" řekla. "Já už se nějak zabavím."
Žáby, ropuchy a brouci už venku pěli svou operní árii. Cestou na dvůr, kde voněla čerstvě posekaná tráva a rozkvetlé stromy, mě Bill držel za ruku. Pak z tmavého stínu vyběhla moje kočka Tina a začala se ke mně lísat. Sklonila jsem se k ní a poškrábala ji na hlavě. K mému údivu se pak přesunula k Billovým nohám a on se vůbec nebránil.
"Vy máte tohle zvíře ráda?" zeptal se nevzrušeně.
"To je moje kočka," odpověděla jsem. "Jmenuje se Tina a mám ji moc ráda."
Bill zůstal mlčky stát a čekal, dokud Tina nezmizela ve tmě, kam světlo lampy na verandě nedosáhlo.
"Chcete se posadit na zahradní houpačku nebo na sedačku? Anebo se projdeme?" zeptala jsem se, protože jsem měla dojem, že role hostitelky teď připadla mně.
"No, rád bych se chvíli prošel. Musím si protáhnout nohy."
Jeho oznámení mě trochu vyvedlo z míry, ale přesto jsem se s ním vydala po dlouhé cestě vedoucí k dvouproudové silnici před oběma našimi domy.
"Rozčílil vás ten přívěs?"
Uvažovala jsem, jak vyjádřit, co si o tom myslím.
"Připadám si… ehm… křehká. Když si na ten přívěs vzpomenu."
"Věděla jste, že jsem silný."

Naklonila jsem hlavu na jednu stranu, potom na druhou a zamyslela se. "Ano, ale neuvědomila jsem si, jak moc," řekla jsem. "Nebo jakou máte představivost."
"Po pár letech se naučíme naše skutky zakamuflovat."
"Tak. Zřejmě jste už zabil spoustu lidí."
"Několik." Vyrovnejte se s tím, naznačil mi tón jeho hlasu.
Spojila jsem ruce za zády. "Když se z vás stal upír, přepadl vás hned potom velký hlad? Jak se to vlastně přihodilo?"
Tohle nečekal. Změřil si mě zkoumavým pohledem. Cítila jsem, jak se do mě jeho oči zabodávají, přestože celé okolí tonulo ve tmě. Pod nohama nám křupal štěrk, kterým byla cesta vysypaná.
"Pokud jde o to, jak se ze mě stal upír, je to příliš dlouhý příběh, než abych vám ho teď vyprávěl," řekl. "Ale ano, když jsem byl mladší - několikrát jsem nechtěně někoho zabil. Nikdy jsem totiž nevěděl, kdy se budu moct zase nakrmit, chápete? Lidé nás přirozeně za všech dob pronásledovali a nic takového jako umělá krev neexistovalo. Tehdy ani na světě nežilo tolik lidí. Když jsem ještě žil - tedy než jsem se nakazil tím virem - byl jsem dobrý člověk. Proto jsem se pak snažil chovat kulturně, vybírat si za své oběti jenom nehodné lidi a nekrmit se z dětí. Přinejmenším se mi povedlo nikdy žádné nezabít. Teď je to úplně jiné. V kterémkoliv městě můžu zajít na kliniku s nočním provozem a požádat o syntetickou krev, i když je odporná. Nebo si můžu zaplatit šlapku a nakrmit se na několik dní. Nebo můžu někoho okouzlit natolik, aby se ode mě nechal z lásky kousnout a pak na všechno zapomněl. Teď už jí navíc tolik nepotřebuji."
"Nebo si můžete najít děvče se zraněnou hlavou," poznamenala jsem.
"Oh, vy jste byla jen dezert. Hlavním chodem byli Rattrayovi."
(Vyrovnejte se s tím!)
"Páni," řekla jsem bez dechu. "Dejte mi chvilku."
A on to udělal. Žádný muž na světě by mi nedovolil tak dlouho mlčet. Otevřela jsem svou mysl a uvolnila se. Obklopovalo mě jenom jeho ticho. Zastavila jsem se, zavřela oči a vydechla s takovou úlevou, jaká se slovy vůbec nedala popsat.
"Teď už jste spokojená?" zeptal se.
"Ano," vydechla jsem. V té chvíli mě ovládl jediný pocit - ať už je tohle stvoření vedle mě kdokoliv, je mi to jedno. Protože to ticho, které jsem si vedle něj vychutnávala, mi po letech strávených poslechem cizích myšlenek připadalo k nezaplacení.
"Vy se mi taky líbíte," řekl. Překvapilo mě to.
"Jak to?" zeptala jsem se zasněně.
"Žádný strach, žádný spěch, žádné odsudky. Nemusím používat žádné kouzlo, abyste zůstala klidná a já si s vámi mohl povídat."
"Kouzlo?"
"Jako třeba hypnózu," vysvětlil mi. "Do určité míry ho využívají všichni upíři. Abychom se totiž mohli nakrmit - tedy předtím, než vynalezli syntetickou krev -, museli jsme lidi přesvědčit, že jsme neškodní… nebo je ujistit, že nás vůbec nevidí… Anebo je oklamat tak, aby si mysleli, že vidí něco jiného."
"Působilo by to kouzlo i na mě?"
"Samozřejmě," řekl dotčeně.
"Fajn, tak to udělejte."
"Podívejte se na mě!"
"Vždyť je tma."
"To je jedno. Podívejte se mi do obličeje." Stoupl si přede mě, zlehka mi položil ruce na ramena a sklopil ke mně oči. Vnímala jsem slabý svit, který mu vycházel z pokožky i z očí. Zvedla jsem k němu hlavu a uvažovala, co to se mnou udělá - jestli třeba nezačnu kdákat jako slepice, anebo jestli se případně nezačnu svlékat.
Ale nakonec se nic nestalo. Cítila jsem jenom uvolnění, které mi poskytovala jeho přítomnost a na němž jsem se pomalu stávala závislá.
"Cítíte můj vliv?" zeptal se. Znělo to, jako kdyby nemohl popadnout dech.
"Ani trochu, moc mě to mrzí," odpověděla jsem zahanbeně. "Vidím jenom to světlo, které z vás vychází."
"Vy ho vidíte?" Znovu jsem ho překvapila.
"Jistě. Copak ho nevidí i všichni ostatní?"
"Ne. To je zvláštní, Sookie!"
"Když to tvrdíte… Ukážete mi, jak levitujete?"
"Tady?" zeptal se Bill pobaveně.
"Jistě, proč ne? Pokud vám v tom nic nebrání?"
"Ne, vůbec nic." Uvolnil ruce z mých ramen a začal stoupat vzhůru.
Ohromeně jsem vydechla. Vznášel se ve tmě a v měsíčním svitu zářil jako kus bílého mramoru. Když se ocitl víc než půl metru nad zemí, zastavil se. Zdálo se mi, že se na mě z výšky usmívá.
"Umí tohle všichni?" zeptala jsem se.
"Umíte zpívat?"
"No, moc čistě ne."
"Ani my neumíme všichni totéž." Bill se pomalu začal snášet dolů a nakonec zlehka přistál na zemi. "Pokud jde o upíry, většina lidí reaguje přecitlivěle. Vy taková nejste," poznamenal.
Pokrčila jsem rameny. Proč bych právě já měla na něco neobvyklého reagovat přecitlivěle? Zjevně pochopil, co mám na mysli, protože když jsme popošli o kus dál, zeptal se mě: "Bylo to pro vás těžké?"
"Ano, odjakživa," přiznala jsem mu po pravdě, přestože jsem si mu nemínila stěžovat. "Nejhůř jsem to nesla, když jsem byla ještě malá, protože jsem nevěděla, jak se tomu bránit. Takže jsem samozřejmě slýchala myšlenky, které jsem slyšet neměla, a jako každé dítě jsem je potom neustále opakovala. Moji rodiče si se mnou nevěděli rady. Nejvíc se za to styděl táta. Mamka mě nakonec vzala k dětské psycholožce. Myslím, že dobře poznala, co jsem zač, ale nechtěla si to přiznat. A tak mým rodičům tvrdila, že jsem nesmírně všímavá a rozumím jejich řeči těla, což ve mně vyvolává dojem, že dokážu číst cizí myšlenky. Nemohla samozřejmě připustit, že skutečně slyším cizí myšlenky, protože to zkrátka do jejího světa nesedělo.
Ve škole mi to moc nešlo, protože jsem se mezi neustále rozptýlenými spolužáky nedokázala soustředit. Z písemných prací jsem ale vždycky měla dobré známky, protože se při nich musela soustředit celá třída najednou, a to mi poskytovalo trochu prostoru. Moji rodiče si občas mysleli, že jsem na jednoduché úkoly příliš líná. Učitelé zase mívali dojem, že mám poruchu učení; nevěřil byste, co všechno si navymýšleli. Připadalo mi, že chodím na prohlídky s očima a ušima každé dva měsíce. A pokud jde o testy mozku… Bože! Rodiče za ně utratili pořádný balík. Nikdy ale nedovedli přijmout pravdu. Aspoň navenek, chápete?"
"Ale uvnitř to věděli."
"Ano. Jednou se táta rozhodoval, jestli má podpořit jednoho člověka, který si tu chtěl otevřít obchod s náhradními díly do aut. Tehdy přišel k nám domů a táta mě poprosil, abych se k nim posadila. Když pak odešel, vzal mě táta ven, zadíval se do dálky a zeptal se: 'Sookie, říkal mi pravdu?' Bylo to hrozně divné."
"Kolik vám bylo let?"
"Určitě míň než sedm, protože rodiče zemřeli, když jsem šla do druhé třídy."
"Jak?"
"Při záplavě. Zastihla je na mostě na západ odsud."
Bill to nijak nekomentoval. Samozřejmě, vždyť za svůj život viděl spoustu mrtvých.
"Lhal ten muž?" zeptal se po chvilce.
"Ano. Chtěl taťku připravit o peníze a utéct."
"Máte dar."
"Dar. Ano." Cítila jsem, jak mi koutky úst klesají dolů.
"Odlišuje vás od ostatních lidí."
"To mi povídejte!" Chvíli jsme šli bez jediného slova. "Takže vy sám se nepovažujete za člověka?"
"Už dlouho ne."
"Vážně věříte, že jste ztratil svou duši?" Přesně tohle tvrdí o upírech katolická víra.
"Nemám ponětí, jak bych to mohl zjistit," odpověděl Bill pohotově. Podle všeho o tom už uvažoval a zřejmě mu to leželo na srdci. "Já osobně si myslím, že ne. Stále je ve mně po všech těch letech část mého já, která není krutá a nezabíjí. I když dovedu i to."
"Není to vaše chyba, že vás napadl ten virus."
Bill si odfrkl, ale podařilo se mu to velmi elegantně. "Po celou dobu, co existují upíři, se objevovaly nejrůznější teorie. Možná je tahle pravdivá." Pak na mě pohlédl, jako kdyby mu bylo líto, že to vůbec vyslovil. "Pokud upíry opravdu vytváří virus," pokračoval nonšalantně dál, "je velmi vybíravý."
"Jak se z člověka stane upír?" Četla jsem o tom už spoustu věcí, ale tohle by byla výpověď přímo od zdroje.
"Musel bych vás během jednoho, dvou nebo tří dnů úplně vysát až do stavu, kdy byste byla prakticky mrtvá, a pak vám dát trochu svojí krve. Asi osmačtyřicet hodin byte pak nehybně ležela a pak byste vstala a začala žít po nocích. A měla byste hlad."
Když vyslovil slovo "hlad", zachvěla jsem se strachem.
"Existuje ještě nějaký jiný způsob?"
"Ostatní upíři mi vyprávěli, že lidé, na kterých se krmí opakovaně, den co den, se znenadání mohou také změnit v upíry. Ale skutečně jenom v případech, kdy se to odehrává nepřetržitě a ve velkém objemu. Jiní skončí za stejných podmínek jenom s chudokrevností. Ale pokud se tito lidé ocitnou na prahu smrti z nějakého jiného důvodu - třeba po autonehodě nebo po předávkování drogami, může to pro ně… skončit hodně špatně."
Naháněl mi hrůzu. "Obraťme list! Co plánujete provést s dědictvím po Comptonových?"
"Chci tam žít tak dlouho, jak jen to půjde. Už mě nebaví trmácet se z jednoho města do druhého. Vyrůstal jsem na venkově. Teď, když už mám zákonné právo na existenci a můžu se svobodně vypravit do Monroe, Shreveportu a New Orleansu pro syntetickou krev nebo za prostitutkou, které se zaměřují na poskytování služeb našemu druhu, chci tady zůstat. Aspoň bych rád zjistil, jestli to půjde. Toulal jsem se celá desetiletí."
"V jakém stavu je ten dům?"
"Špatném," přiznal. "Snažil jsem se tam uklidit. To v noci zvládnu. Ale potřeboval bych pár řemeslníků, aby mi pomohli s opravami. Tesařství mi jde, ale o elektřině nevím zhola nic."
Samozřejmě.
"Asi bych potřeboval zavést nové kabely," pokračoval Bill. Nezúčastněnému pozorovateli by se mohlo zdát, že poslouchá úplně obyčejného nervózního majitele domu.
"Máte telefon?"
"Jistě," odpověděl překvapeně.
"A co tedy máte s těmi řemeslníky za problém?"
"V noci jim dost dobře nemůžu telefonovat, a stejně těžké je sejít se s nimi, abych jim vysvětlil, co vlastně potřebuju. Buď se bojí, nebo mě podezírají, že si z nich dělám legraci," vysvětloval. Díval se stranou, takže jsem mu neviděla do obličeje, ale z jeho hlasu zaznívala smutná odevzdanost.
Usmála jsem se. "Jestli chcete, zavolám jim," nabídla jsem se. "Znají mě. I když si všichni myslí, že jsem cvok, vědí, že jsem poctivá."
"To byste byla hodná," řekl Bill po krátkém zaváhání. "Mohli by pracovat během dne, až bych s nimi probral rozsah prací a náklady."
"To musí být nepohodlné, když nemůžete vycházet během dne," řekla jsem bezmyšlenkovitě. Ještě nikdy jsem nad tím neuvažovala.
"To rozhodně," přisvědčil Bill suše.
"I to, že musíte tajit, kde přebýváte," pokračovala jsem dál.
Když jsem se místo odpovědi dočkala jenom tíživého mlčení, omluvila jsem se.
"Promiňte," řekla jsem. Kdyby nebyla taková tma, určitě by viděl, jak rudnu.
"Místo, kde upír odpočívá během dne, je jeho největší tajemství," prohlásil Bill škrobeně.
"Promiňte."
"Omluva přijata," řekl po rozpačité odmlce. Došli jsme na silnici a rozhlédli se na obě strany, jako kdybychom čekali na taxík. Jakmile jsme vyšli z lesa, viděla jsem ho v měsíčním světle zcela jasně. On mě také. Přejel mě pohledem od hlavy k patě.
"Ty šaty mají stejnou barvu jako vaše oči."
"Děkuju." Já ho rozhodně tak jasně neviděla.
"Jsou ale dost úsporné."
"Promiňte?"
"Těžko si zvykám na takhle spoře oděné mladé dívky," řekl Bill.
"Měl jste pár desetiletí, abyste se přizpůsobil," poznamenala jsem kousavě. "Ale no tak, Bille! Krátké šaty se nosí už čtyřicet let!"
"Líbily se mi dlouhé sukně," vzdychl nostalgicky. "Líbilo se mi spodní prádlo, které ženy nosily. Spodničky."
Pohrdavě jsem si odfrkla.
"Máte vůbec spodničku?" zeptal se.
"Mám pěkné béžové nylonové punčochy s krajkou," odpověděla jsem dotčeně. "Kdybyste byl normální chlap, podezírala bych vás, že se mě snažíte dostrkat k hovoru o mém spodním prádle!"
Zasmál se. Ten hluboký a nezvyklý zvuk na mě velmi silně zapůsobil. "Máte ty punčochy na sobě, Sookie?"
Vyplázla jsem na něj jazyk, protože jsem věděla, že mě vidí. Vyhrnula jsem si šaty nad krajkový lem punčoch a pak ještě o několik centimetrů výš, abych mu ukázala svou opálenou pleť.
"Spokojený?" zeptala jsem se.
"Máte hezké nohy, ale dlouhé sukně se mi stejně líbí víc."
"Jste paličatý," prohlásila jsem.
"Moje manželka to také tvrdila."
"Vy jste byl ženatý?"
"Ano. Upírem jsem se stal ve třiceti letech. Měl jsem ženu a pět dětí. Žila s námi i moje sestra Sarah. Nikdy se nevdala. Jejího nápadníka zabili za války."
"Občanské války."
"Ano. Já jsem se z bojiště vrátil. Byl jsem jeden z těch šťastnějších. Alespoň tehdy jsem si to myslel."
"Bojoval jste na straně Konfederace," poznamenala jsem zamyšleně. "Jestli máte pořád jejich uniformu a přišel byste v ní na setkání toho babiččina spolku, dámy by určitě omdlévaly radostí."
"Ke konci války už z ní moc nezbylo," řekl Bill zasmušile. "Byl to jen hadr a my umírali hlady." Zdálo se mi, že se zachvěl. "Potom, co jsem se stal upírem, už pro mě neměla žádný význam," dodal už zase chladným a věcným tónem.
"Narazila jsem na věc, která vám není příjemná, promiňte," omluvila jsem se. "O čem si můžeme povídat?" dodala jsem. Obrátili jsme se na cestě a zamířili zpátky k domu.
"O vašem životě," navrhl Bill. "Povězte mi, co děláte, když ráno vstanete."
"Vylezu z postele. Pak si ji rovnou ustelu. Nasnídám se. Toast, někdy obiloviny, vajíčka a kávu. Vyčistím si zuby, osprchuju se a obléknu. Někdy si oholím nohy. Pokud je zrovna pracovní den, jdu do práce. Když tam jdu až navečer, chodím nakupovat, beru babičku do nákupního střediska, půjčím si nějaký film nebo se jdu opalovat. Mám štěstí, že babička je pořád čiperná. Myje nádobí, žehlí a zvládá i většinu vaření."
"A co muži?"
"Oh, o tom jsem vám už řekla. Nejde to."
"A co budete dělat potom, Sookie?" zeptal se něžně.
"Zestárnu a umřu." Hlas se mi zadrhl. Příliš často pronikal k mým citlivým místům.
Překvapilo mě, když ke mně Bill natáhl paži a vzal mě za ruku. Teď, po tom co jsme se navzájem trochu rozčílili a trefili se do bolavých míst, jsem měla pocit, jako kdyby se mezi námi pročistil vzduch. Byla tichá noc a lehký vánek mi čechral vlasy.
"Nedáte si pryč tu sponu?" zeptal se Bill.
Neměla jsem důvod, proč bych mu nevyhověla. Vymanila jsem ruku z jeho sevření a sponu rozepnula. Potom jsem potřásla hlavou, abych uvolnila vlasy. Sponu jsem zasunula Billovi do kapsy, protože já sama jsem žádnou neměla. Bill mi zajel prsty do vlasů a rozprostřel mi je po ramenou, jako kdyby to byla ta nejsamozřejmější věc na světě.
Dotkla jsem se jeho kotlet, protože dotýkání bylo zřejmě povolené. "Jsou dlouhé," poznamenala jsem.
"Tehdy byla taková móda," odpověděl. "Měl jsem štěstí, že jsem neměl plnovous, jako tehdy mnoho mužů, protože by mi zůstal už navěky."
"Vy se nikdy neholíte?"
"Ne, naštěstí jsem se těsně předtím oholil." Moje vlasy mu zjevně učarovaly. "V tom svitu měsíce vypadají jako tekuté stříbro," řekl tiše.
"Ach! Co rád děláte?"
I ve tmě jsem zahlédla jeho úsměv.
"Také rád čtu." Pak se zamyslel. "Mám rád filmy… sledoval jsem je už od jejich vzniku. Mám rád společnost lidí, kteří žijí obyčejným životem. Občas vyhledávám i jiné upíry, přestože většina z nich vede život velmi odlišný od toho mého."
Chvíli jsme oba mlčeli.
"Díváte se rád na televizi?"
"Občas," přiznal se. "Nějakou dobu jsem si nahrával telenovely a v noci se na ně díval. Bylo to v době, kdy jsem už začínat zapomínat, jaké to je být člověkem. Po nějaké době jsem s tím ale přestal, protože když jsem viděl všechny ty příběhy, došlo mi, že zapomenout na lidstvo byla docela dobrá věc," řekl a já se zasmála.
Ocitli jsme se před domem, na prostranství zalitém světlem. Skoro jsem čekala, že na verandě najdeme babičku, jak sedí na zahradní houpačce a čeká na nás, ale nebyla tam. Pouze v obývacím pokoji slabě zářila žárovka. No tohle, babi! pomyslela jsem si podrážděně. Připadala jsem si, jako kdyby mě po první schůzce vedl domů můj nový nápadník. A přistihla jsem se, že si v duchu kladu otázku, jestli se mě Bill pokusí políbit nebo ne. Vzhledem k jeho názorům na dlouhé šaty by to asi považoval za nevhodné. Ale i když se myšlenka na polibek může zdát upírovi hloupá, uvědomila jsem si, že právě to si teď přeju ze všeho nejvíc.
Srdce se mi sevřelo a zaplavil mě pocit hořkosti nad tím, že je to jedna z dalších věcí, které mi nikdy nebudou dopřány. Ale pak jsem si řekla: Proč vlastně ne?
Jemně jsem ho zatáhla za ruku. Zastavil se. Natáhla jsem se a dotkla se rty jeho světélkující tváře. Vdechla jsem jeho vůni. Nebyla ničím zvláštní, jen trochu slaná. Cítila jsem z něho slabou vůni kolínské.
Všimla jsem si, že se zachvěl. Pootočil hlavu a naše rty se setkaly. Zvedla jsem paže a objala ho kolem krku. Jeho polibek se prohluboval. Rozevřela jsem rty. Ještě nikdy v životě mě nikdo takhle nelíbal. Pokračovali jsme dál a dál, upírova ústa stále přisátá k mým rtům, a mě zaplavil pocit, že se v tomto polibku odráží celý svět. Dech se mi zrychloval a s tím se stupňovala i moje touha po těsnějším sblížení.
Ale náhle se ode mě Bill odtáhl. Vypadal, jako by prožil obrovský šok, což mě příjemně potěšilo. "Dobrou noc, Sookie," řekl a naposledy mě pohladil po vlasech.
"Dobrou noc, Bille," odpověděla jsem rozechvěle. "Zkusím zítra zavolat elektrikářům. Dám vám vědět, co mi poví."
"Přišla byste zítra večer ke mně domů - tedy pokud nebudete v práci?"
"Přijdu," slíbila jsem mu a snažila se uklidnit.
"Pak se tedy uvidíme. Díky, Sookie." Potom se otočil a zamířil přes les k sobě domů. Jakmile zmizel ve tmě, už jsem ho nezahlédla.
Strašně dlouho jsem pak v posteli přemýšlela, jestli mrtví mohou… prostě to dělat. A dumala jsem, jestli bych si o tom mohla s Billem otevřeně promluvit. Někdy mi připadal hrozně staromódní, a jindy zase jako úplně normální chlapík odvedle. Tedy ne úplně, ale docela normální.
Připadalo mi úžasné a příšerné zároveň, že první bytost, se kterou jsem se skutečně toužila vyspat, není člověk. Ta obtížná schopnost číst cizí myšlenky mi značně omezovala okruh možných partnerů. Mohla jsem se samozřejmě kdykoliv s někým nezávazně vyspat, ale čekala jsem na sex, který bych si skutečně užila.
Co kdybychom spolu vážně skončili v posteli, a já po všech těch letech čekání zjistila, že to neumím? Nebo by se mi to nemuselo líbit. Možná to ve všech těch knížkách a filmech přeháněli. Arlene také. Nikdy nedokázala pochopit, že její milostný život není téma, které bych toužila poslouchat.
Pak jsem konečně usnula a zdály se mi dlouhé a temné sny.
Nazítří ráno jsem mezi odrážením babiččiných otázek ohledně včerejší procházky s Billem a našich plánů do budoucna zavolala několika lidem. Sehnala jsem dva elektrikáře, instalatéra a pár dalších řemeslníků, kteří mi nadiktovali telefonní čísla, na nichž jsou v noci k zastižení, a vysvětlila jim, že telefonáty Billa Comptona nejsou žádný žert.
Když jsem si pak konečně lehla ven a začal se grilovat na slunci, přišla ke mně babička s telefonem v ruce.
"Volá tvůj šéf," oznámila mi. Měla Sama ráda. Navíc jí zřejmě řekl něco příjemného, protože se usmívala od ucha k uchu.
"Ahoj, Same," řekla jsem. Asi to neznělo příliš vesele, protože jsem dostala strach, že se v práci vyskytly nějaké problémy.
"Dawn dnes vůbec nepřišla, zlato," oznámil mi.
"Oh… sakra," zaklela jsem, protože mi okamžitě došlo, že za ni budu muset zaskočit. "Víš, Same, já už jsem si něco naplánovala," vyhrkla jsem. "Kdy mě tam potřebuješ?"
"Mohla bys tu zaskočit od pěti do devíti? Moc by mi to pomohlo."
"Dostanu pak na celý den volno?"
"Co kdyby si s tebou další den Dawn rozdělila směnu?"
Nevrle jsem zabručela a vysloužila si od babičky káravý pohled. Věděla jsem, že později bude následovat dlouhé kázání. "No tak dobře," řekla jsem zdráhavě. "Uvidíme se v pět."
"Díky, Sookie," vydechl Sam. "Věděl jsem, že se na tebe můžu spolehnout."
Snažila jsem se to brát z té lepší stránky. Ale bylo to těžké. Vždycky se můžete spolehnout, že Sookie přijde a pomůže, protože nemá žádný vlastní život!
K Billovi jsem přece klidně mohla přijet až po deváté. Stejně bude celou noc vzhůru.
Ještě nikdy mi v práci čas neutíkal tak pomalu. Nemohla jsem se pořádně soustředit a těžko jsem udržovala v pohotovosti duševní blok, kterým jsem se bránila rušivým vlivům z okolí. Pořád se mi totiž honily hlavou myšlenky na Billa. Naštěstí dnes v baru nebylo tolik zákazníků, protože jinak bych slyšela jejich nevítané hlasy pořád. Ale stejně jsem zjistila, že se Arlene opozdily měsíčky, takže měla strach, že je těhotná. Než jsem se stačila zarazit, objala jsem ji. Nejdříve se na mě nechápavě zadívala a pak zrudla.
"Tys mi četla myšlenky, Sookie?" zeptala se varovně. Arlene byla jednou z mála osob, které přijaly mou schopnost jako hotovou věc a nesnažily se přijít jí na kloub, nebo mě kvůli ní ocejchovat jako šílence. Všimla jsem si, že o tom téměř nikdy nemluvila, a pokud ano, pak nikdy normálním hlasem.
"Promiň, nechtěla jsem," omluvila jsem se. "Jenom se dneska nemůžu soustředit."
"Tak dobře. Teď už se ale drž dál," řekla a bojovně mi zašermovala prstem před očima, až se jí ohnivě rudá hříva rozvlnila.
Bylo mi do breku. "Promiň!" omluvila jsem se a zamířila do skladiště, abych se tam trochu vzpamatovala. Musela jsem protáhnout tvář, abych zadržela slzy.
Zaslechla jsem, jak se za mnou otevírají dveře.
"Hele, už jsem ti řekla, že je mi to líto, Arlene!" vyštěkla jsem. Chtěla jsem být sama. Arlene si občas pletla telepatii s jasnovideckým nadáním. Měla jsem strach, že se mě zeptá, jestli je doopravdy těhotná. Měla by si raději dojít koupit těhotenský test.
"Sookie!" Byl to Sam. Položil mi ruku na rameno a otočil mě k sobě. "Co se stalo?"
Jeho hlas zněl tak laskavě, že mě málem rozplakal.
"Měl bys na mě být protivný. To bych se nerozbrečela," řekla jsem.
Tiše se zasmál a objal mě.
"Co se stalo?" Nemínil se jen tak vzdát a odejít.
"Oh, já…," vyhrkla jsem, ale okamžitě jsem se zarazila. O svém "postižení" jsem se Samem ani s nikým jiným nikdy nemluvila. Všichni v našem městečku už o mě slyšeli nejrůznější klepy, ale nikdo neměl tušení, že musím téměř nepřetržitě poslouchat jejich myšlenkové pochody, i když o to vůbec nestojím. Každý den jen kňourání, kňourání, kňourání…
"Zaslechla jsi něco, co se ti nelíbilo?" řekl tiše a věcně. Přitom se mě dotkl prstem na čele, aby mi naznačil, jak jsem to mohla "slyšet".
"Ano."
"Nemůžeš si pomoct, že?"
"Ne."
"Nelíbí se ti to, co, zlatíčko?"
"Nelíbí."
"Není to tvoje chyba, ne?"
"Snažím se neposlouchat, ale nedokážu být pořád ve střehu." Cítila jsem, jak mi po tváři stéká slza, kterou jsem už nedokázala déle zadržovat.
"Takhle to děláš? Jak se vůbec udržuješ ve střehu, Sookie?"
Z jeho hlasu vyzařoval upřímný zájem. Nezdálo se, že by mě považoval za cvoka. Zvedla jsem hlavu zadívala se do Samových výrazných jiskrných modrých očí.
"Jen… Dá se to těžko popsat, když to neumíš… pokaždé musím postavit plot - ne, plot ne, spíš hradbu z těžkých ocelových plátů - mezi mou hlavou a všemi ostatními lidmi v okolí."
"A musíš ji neustále kontrolovat, aby se někde nevytvořila skulina?"
"Ano. Vyžaduje to spoustu soustředění. Jako kdybych musela neustále dělit pozornost mezi dvě věci. Proto si lidi myslí, že jsem cvok. Jedna půlka mého mozku se soustředí na podpírání těch ocelových plátů, a druhá vyřizuje objednávky hostů, takže mi občas nezbývá kapacita na nějaký souvislý rozhovor." Nesmírně se mi ulevilo; kdyby pro nic jiného, pak už jen díky tomu, že jsem se mohla vypovídat.
"Slyšíš přímo slova, nebo to jsou jen dojmy?"
"Záleží na tom, koho poslouchám. A na rozpoložení, v jakém ti lidé jsou. Pokud jsou opilí nebo vyděšení, jsou to jenom obrazy, dojmy a úmysly. Ale když jsou střízliví, pak slyším slova a občas zahlédnu nějaký obraz."
"Ten upír říkal, že jeho neslyšíš."
Při představě, že si o mně Bill se Samem povídali, jsem si připadala zvláštně. "To je pravda," připustila jsem.
"Je ti to příjemné?"
"Oh, ano." Myslela jsem to skutečně vážně.
"A slyšíš i mě, Sookie?"
"To nemíním zkoušet!" vyhrkla jsem a zamířila ke dveřím. Vzala jsem za kulovou kliku, vytáhla z kapsy na šortkách kapesník a otřela si z tváře slzy. "Jestli ti začnu číst myšlenky, budu muset odejít, Same! Mám tě ráda a líbí se mi tady."
"Tak to občas prostě zkus, Sookie," řekl bezstarostně. Pak se otočil ke kartonové krabici s lahvemi whisky, aby ji otevřel nožíkem zasunutým v kapse. "Nedělej si o mě starosti. Tady můžeš pracovat, dokud budeš chtít."
Otřela jsem stůl, na němž Jason rozsypal sůl. Dneska už sem jednou zaskočil na hamburger s hranolky, které pak zapil několika pivy.
Zamyslela jsem se nad Samovou nabídkou, abych se pokusila číst i jeho myšlenky.
Dnes bych si na to netroufla. Rozhodla jsem se počkat, až bude mít nějakou práci. Potom se na něj jen tak nenápadně kouknu a něco si poslechnu. Vždyť mi to sám nabídl, což bych nikdy nečekala.
Bylo to od něj docela milé.
Upravila jsem si líčení a uhladila si vlasy. Měla jsem je rozpuštěné, protože Billovi se to tak podle všeho líbilo, i když mi při práci neustále překážely. Byl už čas k odchodu, takže jsem si ze Samovy kanceláře vyzvedla kabelku a vyrazila.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama