Mrtví do soumraku - 3. kapitola 1/3

29. srpna 2010 v 10:51 | Sookie |  Mrtví do soumraku



Zazvonil telefon. Přetáhla jsem si přes hlavu polštář. Snad to babička zvedne. Když otravné vyzvánění neustávalo, uvědomila jsem si, že šla zřejmě nakoupit nebo pracovala venku. Převalila jsem se k nočnímu stolku s telefonem, nijak nadšená, ale smířená s osudem. Hlava mi třeštila, jako kdybych měla kocovinu. Zaplavila mě vlna sebelítosti. S tou kocovinou jsem nebyla daleko od pravdy, jenomže ji nezavinil alkohol, ale mučivé myšlenky. Natáhla jsem roztřesenou ruku a chytila sluchátko.
"Ano?" ohlásila jsem se, ale hlas se mi zadrhl. Odkašlala jsem si a zkusila to znovu. "Haló?"
"Sookie?"
"Hmm. Same?"
"Jo. Poslyš, udělala bys pro mě něco?"
"Co?" Do práce jsem dnes jít měla, ale nechtělo se mi sloužit ještě navíc za Dawn.
"Nezašla bys za Dawn a nepodívala se, co s ní je? Nezvedá mi telefon a ještě se tu neobjevila. Právě přijeli s dodávkou plnou zboží a já jim budu muset vysvětlit, kam mají všechno složit."
"Teď? Mám jít teď hned?" Ještě nikdy v životě se mě moje stará postel nedržela tak pevně.
"Nevadilo by ti to?" Teprve teď mu zřejmě došlo, že mě nezastihl v nejlepší náladě. Nikdy předtím jsem mu totiž nic neodmítla.
"Ani ne," odpověděla jsem a znovu mě zaplavila příšerná únava. Neměla jsem Dawn příliš v lásce a ona ze mě taky nebyla dvakrát nadšená. Byla si totiž jistá, že jsem si přečetla její myšlenky, prozradila Jasonovi, co si o něm myslí, a on se s ní kvůli tomu rozešel. Kdybych se měla takhle důkladně zaobírat všemi Jasonovými románky, neměla bych čas na jídlo ani na spánek.
Zdlouhavě a líně jsem se osprchovala a oblékla se do pracovního. Veškerá energie ze mě vyprchala jako bublinky z dlouho otevřené minerálky. Posnídala jsem trochu cereálií, vyčistila si zuby, a když jsem konečně našla babičku, jak venku sází do květináčů a k zadním dveřím petúnie, vysvětlila jsem jí, kam jdu. Zřejmě mě úplně nepochopila, ale usmála se a zamávala mi. Každý týden slyšela o trochu hůř, ale vzhledem k tomu, že jí už bylo osmasedmdesát let, nijak mě to nepřekvapovalo. Považovala jsem spíš za zázrak, že je pořád tak čilá a zdravá a mozek jí dosud pracuje na plné obrátky.
Cestou za svým nevítaným úkolem jsem přemýšlela, jak těžké břemeno si babička na sebe vzala, když se ujala výchovy dvou tak malých vnoučat. Její syn, můj otec, zemřel, když mi bylo sedm a Jasonovi deset let. Babiččina dcera, teta Linda, zemřela na rakovinu močového měchýře, když mi bylo třiadvacet. Lindina dcera Hadley se ztratila ve spárech stejné subkultury, z níž vzešli i Rattrayovi, a dones nevíme, jestli vůbec tuší, že její matka už zemřela. Babička si prožila spoustu neštěstí, ale pro nás odjakživa představovala jistotu pevnou jako skála.
Zadívala jsem se skrz přední sklo na tři malé dvojdomky, které stály po jedné straně Berry Street. Tahle zchátralá zástavba se rozprostírala hned za středem našeho městečka, za jeho nejstarší částí. Tady bydlela Dawn. Na příjezdové cestě před jedním z lépe udržovaných domků jsem spatřila její zelené třídveřové autíčko a zaparkovala jsem za ním. Dawn už před hlavní dveře pověsila květináč s begoniemi, ale vypadaly povadle. Zaklepala jsem na dveře.
Chvíli jsem čekala a pak jsem zaklepala znovu.
"Sookie, potřebuješ pomoc?" Ten hlas mi zněl povědomě. Otočila jsem se a zakryla si oči před ranními paprsky slunce. Byl to Rene Lenier. Stál na protější straně ulice u svého pikapu, zaparkovaného před jedním z hrázděných domů, kterých byla v okolí spousta.
"No," začala jsem. Nebyla jsem si jistá, jestli potřebuji pomoc, a pokud ano, zda by mi ji mohl poskytnout právě Rene. "Neviděl jsi Dawn? Neukázala se v práci a včera ani nezavolala. Sam mě poprosil, abych se u ní zastavila."
"Špinavou práci by měl Sam dělat sám," řekl Rene, čímž mě proti mé vůli donutil, abych se svého šéfa zastala.
"Přijela dodávka se zbožím a on ji musel vyložit." Otočila jsem se a znovu zaklepala na dveře. "Dawn!" zavolala jsem. "Pusť mě dovnitř." Rozhlédla jsem se po betonové verandě. Před pár dny začal opadávat pyl z borovic. Celá veranda byla žlutá. Jediné otisky bot na ní patřily mně. Po zádech mi přejel mráz.
Téměř jsem si neuvědomovala, že Rene pořád rozpačitě stojí u otevřených dveří svého pikapu a váhá, jestli má odjet.
Dvojdomek, ve kterém bydlela Dawn, měl jedno podlaží, byl malý a dvoje hlavní dveře do obou polovin domu dělilo jen pár metrů. Krátká příjezdová cesta před druhým vchodem zela prázdnotou a v oknech nevisely závěsy. Vypadalo to, jako by Dawn momentálně neměla žádného souseda. Sama Dawn měla hrdě pověšené záclony, bílé se sytými zlatými kvítky. Pokrývaly celé okno, ale byly tenoučké a průhledné. Levné hliníkové žaluzie neměla stažené, takže jsem nakoukla dovnitř. V pokoji stál jenom nábytek z blešího trhu. Na stole vedle neforemného skládacího křesla jsem spatřila šálek na kávu a podél jedné zdi pohovku s ručně háčkovaným přehozem z ovčí vlny.
"Půjdu se podívat dozadu," zavolala jsem na Reneho. Vykročil přes ulici, jako kdybych mu k tomu dala povel, a já sestoupila z verandy. Boty se mi nořily do trávy poprášené zlatým pylem a já si pomyslela, že si je před odchodem do práce budu muset umýt nebo si vzít jiné, a možná si i vyměnit ponožky. Během pylové sezóny borovic se do žlutá barvilo úplně všechno. Auta, rostliny, střechy, okna, všechno pokryl zlatý závoj. I jezera a bazény po okrajích lemoval nános žlutého prášku.
Okno do koupelny bylo tak vysoko, že jsem se jím nemohla podívat dovnitř. V ložnici měla Dawn stažené rolety, ale dole zůstal volný prostor, kterým jsem mohla nahlédnout dovnitř. Dawn ležela na zádech v posteli a po celém pokoji se válely divoce rozházené lůžkoviny. Měla roztažené nohy, zesinalou oteklou tvář a vyplazený jazyk. Po něm se procházely mouchy.
Slyšela jsem, jak se ke mně zezadu blíží Rene.
"Jdi zavolat policii," řekla jsem mu.
"Co to říkáš, Sookie? Vidíš ji?"
"Jdi zavolat policii!"
"Fajn, fajn!" řekl Rene a rychle se stáhl.
Jakýsi ženský soucit mě přinutil, abych Renemu zabránila v pohledu na Dawn bez jejího souhlasu. A Dawn rozhodně nebyla v takovém stavu, aby takový souhlas vyslovila.
Postavila jsem se zády k oknu a vzdorovala pokušení podívat se ještě jednou dovnitř v marné naději, že jsem se napoprvé zmýlila. Zadívala jsem se na dveře do druhé poloviny Dawnina dvojdomku, vzdálené sotva dva metry ode mě, a napadlo mě, jak si mohli jeho obyvatelé nevšimnout Dawniny smrti, která byla bezpochyby násilná.
Pak se znovu objevil Rene. Na ošlehané tváři měl výraz prozrazující hluboké obavy a oči se mu podezřele leskly.
"Zavolal bys i Samovi?" poprosila jsem ho. Rene se bez jediného slova otočil a zamířil zpátky domů. Zachoval se opravdu skvěle. Přestože míval ve zvyku šířit nejrůznější
klepy, přispěchal na pomoc každému, kdo ji potřeboval. Pamatuju si, jak jednou běžel k nám, aby Jasonovi pomohl pověsit babičce na verandu houpačku. Jenomže tahle vzpomínka se diametrálně lišila od úkolu, který před námi stál nyní.
Vedlejší část dvojdomku vypadala úplně stejně jako Dawnin. Postavila jsem se přímo před okno z ložnice. Náhle se v něm objevil obličej, stahovací okno se zvedlo a vykoukla z něj hlava s rozcuchanými vlasy. "Co tady děláš, Sookie Stackhouseová?" zeptal se táhlý hluboký mužský hlas. Chvíli jsem na něj zírala, než jsem jeho tvář konečně zařadila. Celou dobu jsem se snažila nedívat se na jeho nádherný hrudník.
"Proboha, jsi to ty?"
"Jasně!"
J. B. du Rone se mnou chodil na střední školu. Těch svých pár schůzek jsem vlastně zažila s ním. Byl hezký, ale zároveň tak prostoduchý, že mi bylo úplně jedno, jestli slyším jeho myšlenky nebo ne. Dokonce i pod tíživým dojmem dnešních událostí jsem dokázala ocenit, že je skutečně krásný. Když potlačujete hormony tak dlouho jako já, stačí i sebemenší podnět, aby se vám splašily. Při pohledu na jeho hrudník a břicho jsem si hlasitě povzdechla.
"Co tu děláš?" zeptal se znovu.
"Dawn se asi přihodilo něco zlého," odpověděla jsem. Váhala jsem, jestli mu to mám prozradit nebo ne. "Poslal mě sem můj šéf, když se ráno neukázala v práci."
"Je tam?" zeptal se můj bývalý nápadník a vylezl oknem ven. Na sobě měl šortky z ustřižených dlouhých kalhot.
"Nedívej se, prosím," špitla jsem, zvedla ruku a dala se do pláče. "Vypadá hrozně."
"Ach, zlato," řekl, objal mě a poplácal mě po rameni. Pokud nějaká žena v okolí potřebovala utěšit, mohli jste se spolehnout, že se toho J. B. du Rone okamžitě ujme.
"Dawn to měla ráda drsně," řekl mi povzbudivě, jako kdyby se tím všechno vysvětlovalo.
"Co drsně?" zeptala jsem se. Doufala jsem, že mám v kapse šortek kapesník.
Zvedla jsem k němu oči a všimla jsem si, že se začervenal.
"Zlato, měla to ráda… Ach, Sookie, tohle bys slyšet nechtěla."
Všude se vyprávěly pověsti o mé počestnosti, což mi připadalo dost ironické. Teď mi to ale přitěžovalo.
"Můžeš mi to povědět, pracovala jsem s ní," ujistila jsem ho. Posmutněle přikývl, jako by to snad dávalo nějaký smysl.
"No, zlato, líbilo se jí, když ji chlapi - no, kousali a mlátili." Dawnina záliba ho udivovala. Zřejmě se mi do tváře vkradl znechucený výraz, protože po chvíli dodal: "Já vím, taky nechápu, jako se to může někomu zamlouvat." Pak mě můj někdejší nápadník, který měl ve zvyku kout železo, dokud je žhavé, znovu objal a poplácal mě po rameni. Pak mi přejel po zádech (zjišťoval, jestli mám na sobě podprsenku) a pak přešel trochu hlouběji (vzpomněla jsem si, že měl rád pevné zadky).
Na jazyku jsem měla spoustu otázek, ale všechny zůstaly nevyřčené. Přijela totiž policie ztělesňovaná Kenyou Jonesovou a Kevinem Priorem. Když z nich šéf městské policie udělal parťáky, celé městečko vědělo, že tím dává průchod svému smyslu pro humor. Kenya byla vysoká přinejmenším metr osmdesát, měla tmavou pleť a k tomu postavu, kterou by nepohnul ani hurikán. Kevin měl s bídou metr sedmdesát a celé štíhlé tělo, které vypadalo, jako kdyby patřilo závodnímu běžci, měl poseté pihami. Oba důstojníci s křestním jménem začínajícím písmenem K spolu vycházeli skvěle, přestože mezi nimi došlo k několika nezapomenutelným rozmíškám.
Teď však oba vypadali jako policisté.
"Co se děje, slečno Stackhouseová?" zeptala se Kenya. "Rene tvrdí, že se něco přihodilo Dawn Greenové," dodala a přitom si důkladně prohlédla mého společníka. Kevin se
mezitím rozhlížel po zemi. Netušila jsem proč, ale určitě pro to měl nějaký důvod.
"Poslal mě sem můj šéf, abych zjistila, proč Dawn včera nepřišla do práce a dnes se také neukázala," řekla jsem. "Zaklepala jsem na dveře. Neotevřela mi, ale její auto tu stojí. Měla jsem o ni strach, takže jsem obešla dům, podívala se oknem dovnitř a objevila ji tam." Ukázala jsem za ně a oba důstojníci se otočili a zadívali se do okna. Potom si vyměnili významné pohledy a přikývli, jako kdyby tím celý rozhovor skončil. Kenya zamířila k oknu a Kevin se vydal k zadním dveřím domu.
J. B. du Rone pozoroval policisty při práci a zapomněl mě poplácávat po zádech. Dolní čelist měl lehce povislou. Strašně rád by se podíval oknem dovnitř, ale nemohl se k němu dostat přes Kenyu, která opanovala celý prostor.
Vlastní myšlenky mě už unavovaly. Uvolnila jsem se, odstranila svou duševní bariéru a zaposlouchala se do myšlenek ostatních lidí. Z okolního povyku jsem si vybrala jen jednu nitku představ a soustředila se na ni.
Kenya Jonesová se k nám otočila a zírala před sebe, aniž nám věnovala pozornost. Myslela na všechno, co musí s Kevinem podniknout, aby vyšetřování proběhlo natolik profesionálně, nakolik toho byli policisté v Bon Temps schopní. Vzpomněla si, že slyšela o Dawn spoustu nehezkých klepů, například že to měla ráda drsně. Nepřekvapilo ji, že Dawn potkal takovýhle konec, i když jí bylo líto všech, komu se po smrti procházely po tváři mouchy. Pak Kenya zalitovala, že ráno snědla v Nut Hut o jednu koblihu víc, protože možná stejně brzy skončí venku, což by ji ovšem jako černou policistku nesmírně ponížilo.
Přeladila jsem na jinou stanici.
J. B. du Ron myslel na to, že Dawn někdo zabil během drsného sexu, a to jenom pár metrů od něj. I když to bylo odporné, připadalo mu to svým způsobem vzrušující. A Sookie pořád vypadá krásně. Nejradši by ji hned na fleku
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama