Mrtví do soumraku - 3. kapitola 2/3

29. srpna 2010 v 10:54 | Sookie |  Mrtví do soumraku

přeřízl. Byla tak roztomilá a hezká! Snažil se nemyslet na ponížení, které mu Dawn způsobila, když po něm chtěla, aby ji uhodil. Ale nemohl. Bylo to tak dávno…
Přepnula jsem dál.
Kevin vyšel zpoza rohu a přemýšlel o tom, že s Kenyou nesmějí zničit žádné důkazy. Byl rád, že nikdo nevěděl o noci, kterou strávil s Dawn Greenovou. Smrt ženy, kterou znal, ho rozzuřila, a doufal, že to neprovedl žádný černoch, protože by to přiostřilo vztah mezi ním a Kenyou.
Další kanál.
Rene Lenier doufal, že někdo odveze Dawnino tělo z jejího domu. Doufal, že nikdo nezjistí, že se s Dawn vyspal. Nedokázala jsem jeho myšlenky rozpoznat úplně přesně, protože všechny byly temné a zamotané. Z některých lidí zkrátka nedovedu vyčíst všechno úplně do detailu. Možná proto, že byl hodně rozčilený.
Všimla jsem si, že ke mně běží Sam. Když zpozoroval, že se mě du Rone dotýká, zpomalil. Samovy myšlenky jsem číst nedokázala. Vnímala jsem jeho pocity (právě teď to byla směs obav, znepokojení a hněvu), ale neuměla jsem vypíchnout jedinou myšlenku. Něco tak nečekaného a úžasného mě přimělo vymanit se z du Roneova objetí. Chtěla jsem se k Samovi rozběhnout, chytit ho za ruce, podívat se mu do očí a porozhlédnout se v jeho mysli. Vzpomněla jsem si, jak se mě dotkl a já se vyplašila. Teď Sam nějak vycítil, že se mu snažím vetřít do hlavy, a přestože se ke mně stále blížil, v duchu zaváhal. Když mi nabídl, abych se mu občas podívala do hlavy, zřejmě netušil, že poznám, jak nesmírně se liší ode všech ostatních lidí. Uvědomila jsem si to teprve teď, kdy se vůči mně uzavřel.
Nic takového jsem ještě nikdy v životě nepocítila. Jako kdyby se zabouchly ocelové dveře. Přímo přede mnou.
Už jsem k němu téměř instinktivně vztáhla ruce, ale pak jsem je spustila dolů. Sam se záměrně podíval na Kevina, a ne na mě."Co se děje?" zeptal se.
"Musíme vyrazit dveře, pane Merlotte, tedy pokud nemáte univerzální klíč."
Proč by měl mít Sam klíč?
"Je to můj domácí," pošeptal mi do ucha J. B. du Ron a já nadskočila.
"Vážně?" zeptala jsem se přihlouple.
"Všechny tyhle tři domy jsou jeho."
Sam se přehraboval v kapse a pak vytáhl svazek klíčů. Znalecky si je prohlédl a nakonec se u jednoho zastavil. Vyvlékl ho z kroužku a podal Kevinovi.
"Dají se s ním otevřít hlavní i zadní dveře?" zeptal se Kevin. Sam přikývl. Ještě se na mě ani nepodíval.
Kevin poodešel k zadnímu vchodu, čímž nám zmizel z dohledu. Všichni jsme byli tak zticha, že jsme slyšeli, jak se klíč otáčí v zámku. Pak se Kevin ocitl v ložnici s Dawninou mrtvolou a my jen mohli vyděšeně sledovat, jak se mu zkřivila tvář, když ho do nosu uhodil její zápach. Zakryl si rukou nos a ústa, sklonil se k ní a druhou ruku jí přiložil ke krku. Potom se podíval z okna, našel pohledem Kenyu a zavrtěl hlavou. Kenya přikývla a zamířila k hlídkovému vozu, aby použila vysílačku.
"Poslouchej, Sookie, co kdybychom si dneska večer zašli na večeři?" zeptal se du Rone. "Bylo toho na tebe hodně, takže potřebuješ přijít na trochu veselejší myšlenky, aby sis to nějak vynahradila."
"Díky, jsi hodný." Věděla jsem, že nás Sam poslouchá. "Ale mám dojem, že dneska budu muset pracovat přesčas."
V hezké tváři se mu na okamžik objevil nechápavý výraz. Pak v ní svitlo. "No jo, Sam si bude muset někoho najít," uvědomil si. "Mám ve Springhillu sestřenku, která potřebuje práci. Možná jí zavolám. Třeba bychom mohli bydlet vedle sebe."Usmála jsem se na něj. Rozhodně to ale nebyl nijak rozzářený úsměv, protože hned vedle mě stál i muž, s nímž jsem pracovala poslední dva roky.
"Omlouvám se, Sookie," řekl Sam tiše.
"Za co?" odpověděl jsem mu stejně tiše. Přizná, co se mezi námi dvěma odehrálo - nebo spíš neodehrálo?
"Za to, že jsem tě poslal za Dawn. Měl jsem se přijet podívat sám. Byl jsem si jistý, že si našla někoho nového a potřebuje jenom připomenout, že má být v práci. Když jsem pro ni přijel naposledy, strašně se na mě rozkřičela, takže jsem nechtěl, aby se to opakovalo. Zbaběle jsem poslal tebe, a tys ji tu musela takhle najít."
"Jsi samé překvapení, Same!"
Nepodíval se na mě zpříma a ani mi neodpověděl. Jenom mi sevřel konečky prstů. Chvíli jsme takhle zůstali stát a drželi se za ruce. Slunce nám svítilo nad hlavou a kolem nás zněly hlasy. Dlaň měl horkou a prsty silné. Cítila jsem opravdové spojení s jiným člověkem. Pak ale jeho sevření povolilo a Sam si šel promluvit s detektivem, který právě vystupoval z auta. J. B. du Ron se mě začal vyptávat, jak Dawn vypadala, a všechno se zase vrátilo do vyježděných kolejí.
Ten náhlý skok byl nepříjemný. Znovu mě přepadla únava a vybavila se mi uplynulá noc i se všemi podrobnostmi, o něž jsem nestála. Svět mi připadal hrozný a strašidelný, všichni jeho obyvatelé podezřelí a já byla ovečkou se zvoncem na krku, která prochází soutěskou smrti. Doklopýtala jsem k autu, otevřela dveře a dosedla ze strany na sedadlo. Dnes se ještě hodně nastojím, takže zůstanu sedět, dokud to půjde.
J. B. du Rone přišel za mnou. Znovu mě objevil a já se ho nemohla zbavit. Vzpomněla jsem si, jak babička doufala, že bychom spolu mohli chodit. To bylo na střední škole. Mluvit s ním a číst jeho myšlenky bylo ale zhruba stejně zajímavé, jako když si dospělý čte slabikář pro mateřskou školku. Bůh měl smysl pro humor, když umístil tak přihlouplou mysl do takového krásného těla.
Klekl si přede mě a vzal mě za ruku. Zadoufala jsem, že se tu náhle objeví nějaká bohatá dáma, vezme si ho, postará se o něj a bude si užívat všeho, co jí může nabídnout. Bylo by to pro ni terno.
"Kde teď pracuješ?" zeptala jsem se, abych se rozptýlila.
"U táty ve skladu," řekl.
Byla to úniková práce, k níž se tento krasavec vracel pokaždé, když ho odněkud vyhodili, potom co provedl nějakou slabomyslnost, neukázal se v práci nebo smrtelně urazil některého ze svých nadřízených. Jeho otec vlastnil obchod s náhradními díly automobilů.
"Co rodina?"
"Oh, v pohodě! Sookie, měli bychom spolu něco podniknout."
Nepokoušej mě, pomyslela jsem si.
Jednou mě mé hormony ovládnou a já provedu něco, čeho budu litovat. Existovaly i horší možnosti, než tenhle fešák. Chtěla jsem ale vydržet a počkat si na něco lepšího. "Díky, zlato," řekla jsem. "Možná. Ale teď jsem docela rozrušená."
"Miluješ toho upíra?" zeptal se mě zpříma.
"Kde jsi to slyšel?"
"Dawn mi to řekla." Když si vzpomněl, že Dawn je mrtvá, tvář mu zahalily mraky. Když jsem si přečetla jeho myšlenky, zjistila jsem, že Dawn ve skutečnosti řekla: "Ten nový upír se zajímá o Sookii Stackhouseovou. Já bych pro něj byla lepší. Potřebuje ženskou, která snese trochu drsnější zacházení. Sookie začne vřeštět, už jen když na ni sáhne."
Bylo zbytečné zlobit se na mrtvou, ale nakrátko jsem si to potěšení dopřála.
Všimla jsem si, že k nám zamířil detektiv. Můj společník se zvedl a odešel.
Detektiv zaujal jeho místo a sedl si přede mnou do dřepu. Musela jsem vypadat hrozně."Slečno Stackhouseová?" zeptal se. Mluvil tím tichým hlasem, který profesionálové používají, když nastanou problémy. "Jsem Andy Bellefleur." Bellefleurové se pohybovali v okolí už od vzniku našeho městečka, takže mě jméno, které znamenalo "překrásná květina", nijak nepobavilo. Když jsem se podívala na horu svalů, kterou detektiv Bellefleur představoval, zalitovala jsem každého, komu to někdy směšné připadalo. Tenhle konkrétní člen rodiny absolvoval střední školu před Jasonem a já chodila o ročník níž než jeho sestra Portia.
I on si mě zařadil. "Jak se vede bratrovi?" zeptal se tiše, ale už ne tak neosobně. Jako kdyby se už s Jasonem párkrát setkal.
"Podle toho mála, co ho vidím, se mu vede dobře," odpověděla jsem.
"A babičce?"
Usmála jsem se. "Dneska ráno začala sázet květiny."
"To je skvělé," řekl. Pak následovalo pokývání hlavou, které mělo vyjadřovat úžas a obdiv. "Vyrozuměl jsem, že pracujete v baru U Merlotta."
"Ano."
"Jako Dawn Greenová?"
"Ano."
"Kdy jste ji viděla naposledy?"
"Před dvěma dny. V práci." Už teď jsem si připadala vyčerpaná. Nechala jsem nohy na zemi a ruku na volantu a opřela si hlavu o opěrku sedadla pro řidiče.
"Mluvila jste s ní tehdy?"
Pokusila jsem se vzpomenout si. "Myslím, že ne."
"Byly jste si se slečnou Greenovou blízké?"
"Ne."
"A proč jste sem dnes šla?"
Vysvětlila jsem mu, jak jsem včera vzala práci za Dawn, a jak mi dnes ráno volal Sam.
"Řekl vám pan Merlotte, proč sem nechtěl jít sám?""Ano, přijela dodávka se zbožím. Sam jim musel ukázat, kam mají složit krabice." Sam také téměř polovinu věcí vyložil sám, aby to urychlil.
"Myslíte si, že pan Merlotte měl s Dawn nějaký vztah?"
"Byl to její šéf."
"Ne, myslím mimopracovní."
"Ne."
"To zní, jako byste si tím byla jistá."
"Jsem si jistá."
"Máte se Samem nějaký vztah vy?"
"Ne."
"Tak jak si můžete být tak jistá?"
Dobrá otázka! Protože čas od času jsem zaslechla myšlenky, z nichž vyplývalo, že Dawn Sama - mírně řečeno - neměla příliš v lásce. Ve skutečnosti ho přímo nesnášela. Jenomže říct něco takového detektivovi by asi nebyl moc dobrý nápad.
"Sam se všemi v baru udržuje profesionální vztah," řekla jsem. Znělo to hloupě, dokonce i mně samotné. Ale byla to pravda.
"Věděla jste něco o Dawnině osobním životě?"
"Ne."
"Nebyly jste kamarádky?"
"Nijak zvlášť." Myšlenky mi začaly volně plout a detektiv zamyšleně svěsil hlavu. Alespoň to tak vypadalo.
"Proč?"
"Řekla bych, že jsme toho neměly moc společného."
"Jako třeba? Můžete mi uvést příklad?"
Povzdechla jsem si a podrážděně vyfoukla vzduch z plic. Když jsme neměly nic společného, jak bych mu mohla uvést nějaký příklad?
"Dobře," řekla jsem pomalu. "Dawn žila opravdu bohatým společenským životem a ráda trávila čas s muži. S ženami se nijak zvlášť nestýkala. Její rodina je z Monroe, takže tu nemá
žádné příbuzenské závazky. Pila, já ne. Já hodně čtu, ona ne. Stačí?"
Andy Bellefleur se mi pátravě zadíval do obličeje, aby zjistil, jestli mu nelžu. Výsledek ho zřejmě uklidnil.
"Takže vy dvě jste se po práci nevídaly?"
"Přesně tak."
"Nepřipadá vám potom zvláštní, že vás Sam Merlotte požádal, abyste se šla za Dawn podívat?"
"Ne, vůbec," řekla jsem rozhodně. Alespoň teď, potom co mi Sam popsal Dawnin vzteklý výbuch, mi to podivné nepřipadalo. "Jezdím tudy do baru a nemám děti, na rozdíl od Arlene, která pracuje v naší směně. Takže to pro mě bylo jednodušší." Napadlo mě, že jsem to řekla dobře. Kdybych mu pověděla, že Dawn na Sama ječela, když tu byl naposledy, nevzbudilo by to v detektivovi dobrý dojem.
"Co jste dělala před dvěma dny po práci, Sookie?"
"Nebyla jsem v práci. Měla jsem volno."
"A ten den jste chtěla dělat co?"
"Opalovala jsem se, pomáhala babičce uklidit dům a měla jsem společnost."
"Kdopak by to mohl být?"
"Mohl by to být Bill Compton."
"Upír."
"Správně."
"Kdy pan Compton přišel k vám domů?"
"Nevím. Okolo půlnoci nebo mezi půlnocí a jednou hodinou."
"Jak vám připadal?"
"Úplně normální."
"Nervózní? Podrážděný?"
"Ne."
"Slečno Stackhouseová, musíme si spolu promluvit na policejní stanici. Jak sama vidíte, ještě chvíli to potrvá."
"Dobře, asi ano."
"Můžete za námi za pár hodin přijít?"
Podívala jsem se na hodinky. "Pokud mě Sam nebude potřebovat."
"Víte, slečno Stackhouseová, tohle má před prací v baru opravdu přednost."
Fajn, byla jsem naštvaná. Ne kvůli tomu, že vyšetřování považoval za důležitější než moji pracovní dobu, v tom jsem s ním souhlasila. Ale kvůli jeho nevyřčenému předsudku vůči mému zaměstnání.
"Možná si myslíte, že moje práce za moc nestojí, ale jsem v ní dobrá a mám ji ráda. Zasloužím si váš respekt stejně jako vaše sestra nebo právník, pane Andy Bellefleure, na to nezapomínejte. Nejsem hloupá a nejsem žádná coura."
Detektiv nepěkně zrudl. "Omlouvám se," řekl škrobeně. Stále se snažil ignorovat naše staré vazby, společnou střední školu a všechno, co o svých rodinách navzájem víme. Přemýšlel, že měl jít dělat detektiva do jiného městečka, kde se mohl k lidem chovat tak, jak by policejní důstojník měl.
"Ne. Pokud se dokážete těchhle předsudků zbavit, bude lepší, když zůstanete jako detektiv tady," řekla jsem. Vyděšeně vykulil své šedé oči. Byla jsem šťastná, že se mi ho povedlo vyvést z míry, i když jsem věděla, že za to dříve nebo později zaplatím. Stalo se to pokaždé, když jsem lidem předvedla své schopnosti.
Většina z těch, kterým jsem přečetla myšlenky, pak přede mnou při každé příležitosti utíkala, ale Andyho Bellefleura to zaujalo. "To je pravda," vydechl, jako kdybychom spolu seděli někde o samotě a ne na příjezdové cestě k domku v louisianském venkovském městečku.
"Ne, zapomeňte na to!" řekla jsem rychle. "Občas prostě poznám, co si lidé myslí, podle toho, jak se dívají."
Záměrně si představil, jak mi rozepíná halenku. Teď už jsem ale byla ve střehu. Zase jsem se vrátila do své zabarikádované pevnosti a jenom se zářivě usmála. Ale myslím, že jsem ho nezmátla."Až na mě budete připravený, přijďte do baru. Můžeme si promluvit ve skladu nebo v Samově kanceláři," řekla jsem rozhodně, zvedla nohy a schovala je do auta.
Když jsem dorazila do baru, bylo tam už rušno. Sam zavolal Terrymu Bellefleurovi, Andyho vzdálenému bratranci, pokud se dobře pamatuji, aby tam na všechno dohlédl, než policie dokončí svou práci v Dawnině domku, který mu patřil. Terry byl zraněn za války ve Vietnamu a živořil na nějaké vládní podpoře. Zranili ho, zajali, dva roky drželi ve vězení a jeho myšlenky byly nyní tak děsivé, že jsem se v jeho přítomnosti měla neustále na pozoru. Terry prožil těžký život a chovat se normálně pro něj bylo ještě těžší než pro mě. Díkybohu, že nepil.
Když jsem si došla pro podnos a umyla si ruce, zlehka jsem ho políbila na tvář. Skrz okénko do kuchyně jsem spatřila Lafayetta Renolda, našeho kuchaře, jak obrací na pánvi maso do hamburgerů a vkládá do vroucího oleje koš s hranolky. V baru U Merlotta se podává několik druhů sendvičů, a to je vše. Sam nemíní provozovat restauraci, ale bar, kde se dá objednat i nějaké to jídlo.
"Čím jsem si to zasloužil? Ne, že bych tomu nebyl rád," zažertoval Terry a zvedl obočí. Měl zrzavé vlasy, ale když se pár dní neoholil, všimla jsem si, že má šedivé strniště. Hodně času trávil venku, ale nikdy se neopálil. Pokožka mu pokaždé zrudla a zhrubla, čímž se mu ještě zvýraznily jizvy na levé tváři. Terrymu to zjevně nevadilo. Arlene se jednou opila a vyspala se s ním, a potom se mi svěřila, že Terry má po těle ještě mnohem horší jizvy než ty na tváři.
"Za to, že jsi tady," řekla jsem.
"Je to o Dawn pravda?"
Lafayette položil do okénka z kuchyně dva talíře. Pak na mě zamrkal hustými umělými řasami. Lafayette má na sobě pokaždé vrstvu make-upu. Už jsem si na to zvykla a nijak zvlášť jsem nad tím nepřemýšlela, ale jeho nalíčené oči mi připomněly Jerryho. Bez jediné námitky jsem připustila, aby
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama