Mrtví do soumraku - 4. kapitola 1/3

29. srpna 2010 v 12:52 | Sookie |  Mrtví do soumraku


Polovina štamgastů v baru si myslela, že stopy po kousancích na tělech zavražděných žen patřily Billovi. Dalších padesát procent mělo za to, že Maudette a Dawn pokousali upíři z větších měst, kam se obě dívky vydávaly za zábavou, a že si to vykoledovaly, když byly ochotné jít do postele s upírem. Podle některých je uškrtil upír, jiní si zase mysleli, že doplatily na svůj dlouhodobý promiskuitní způsob života a prošpásovaly se až ke katastrofálnímu konci.
Všichni, kdo přišli do baru U Merlotta, se ale báli, že zemřou i další ženy. Už jsem nedokázala spočítat, kolikrát mě někdo upozorňoval, abych byla opatrná, a kladl mi na srdce, abych si dávala pozor na svého přítele Billa Comptona, zamykala dveře a nikoho nepouštěla domů… Jako kdybych to už nedělala.
Jasona všichni litovali a podezírali zároveň, protože "randil" s oběma ženami. Jednou přišel za námi domů a zůstal tam celou hodinu. S babičkou jsme se ho snažily přesvědčit, aby dál normálně žil a pracoval, jako kdyby se nic nestalo, protože tohle by měl udělat každý normální nevinný člověk. Ale pokud se pamatuju, bylo to poprvé, co se můj pohledný bratr bál. Nelíbilo se mi, že má problémy, ale nijak jsem ho nelitovala. Věděla jsem, že je to ode mě přízemní a hloupé.
Nejsem dokonalá.
Jsem tak nedokonalá, že mi navzdory vraždě dvou žen dlouho vrtalo hlavou, jak to vlastně Bill myslel, když mi řekl, že na mě chce být pyšný. Neměla jsem tušení, jaké oblečení se hodí k návštěvě upířího baru. Nemínila jsem se obléknout do nějakého hloupého kostýmu, jak to údajně dělali někteří lidé.
Ale neměla jsem se koho zeptat.
Nebyla jsem dost vysoká ani hubená, abych se nasoukala do podobného spandexového oblečku, jaký na sobě měla Diane.
Nakonec jsem úplně zezadu ze skříně vytáhla šaty, které jsem příliš často nenosila. Hodily se na schůzku, když jste chtěli přitáhnout pozornost člověka, který vás doprovázel. Vepředu měly hluboký čtvercový výstřih a byly bez rukávů. Sem tam je zdobily jasně červené květiny s dlouhými zelenými stonky. Vynikla v nich moje opálená pokožka a dostatečně mi odhalovaly poprsí. Vzala jsem si k nim rudé glazované náušnice, vyzývavé červené střevíčky na vysokém podpatku a malou slaměnou kabelku stejné barvy. Lehce jsem se nalíčila a dlouhé vlnité vlasy jsem si rozpustila na záda.
Když jsem vyšla z pokoje, babička vykulila oči.
"Zlatíčko, vypadáš nádherně!" vydechla. "Nebude ti v těch šatech trochu zima?"
Zasmála jsem se. "Ne, madam, nebude. Venku je docela teplo."
"Nechceš si přes to přehodit nějaký pěkný bílý svetřík?"
"Ne, neřekla bych." Zasmála jsem se. Ostatní upíry jsem ve své mysli zatlačila hluboko do pozadí. Prostě mě těšilo, že zase můžu vypadat přitažlivě. Byla jsem nadšená, že mám schůzku, i když jsem o ni Billa vlastně požádala sama, a navíc šlo spíš o průzkumnou výpravu. Ale i na to jsem se snažila zapomenout, abych se mohla nerušené bavit.
Zavolal mi Sam a řekl mi, že má pro mě připravený šek. Zeptal se mě, jestli si pro něj nechci přijít, což jsem obvykle dělávala, pokud jsem následující den nešla do práce.
Cestou do baru jsem trochu znervózněla, když jsem si uvědomila, v jakém oblečení tam jdu.
Jakmile jsem vešla dovnitř, zavládlo v místnosti ohromené ticho. Sam ke mně stál otočený zády, ale Lafayette se právě díval zezadu proskleným průhledem a Rene s J. B. du Ronem stáli u baru. Bohužel tam s nimi klábosil i Jason. Když viděl Reneho udivený pohled, otočil se a vytřeštil oči.
"Děvče, vypadáš skvěle!" zahlaholil Lafayette nadšeně. "Kde jsi ty šaty sehnala?"
"Mám je už dlouho," odpověděla jsem s úsměvem a Lafayette se zasmál.
Sam se obrátil, aby zjistil, čemu se Lafayette směje, a vykulil oči také.
"Dobré nebe!" vydechl. Zamířila jsem k němu a poprosila ho o šek. Připadala jsem si nesmírně sebevědomě.
"Pojď se mnou do kanceláře, Sookie," vybídl mě a já ho pak následovala do malé místnosti vedle skladu. Rene mě cestou objal a du Rone mě políbil na tvář.
Sam se začal probírat hromadou papírů, která mu ležela na stole, a nakonec vytáhl šek. Ale nepodal mi ho.
"Jdeš někam?" zeptal se téměř proti své vůli.
"Mám rande," odpověděla jsem co nejvěcněji.
"Vypadáš skvěle," poznamenal a naprázdno polkl. Oči mu planuly.
"Díky. Ehm, Same, dáš mi ten šek?"
"Jasně." Podal mi ho a já ho zasunula do kabelky.
"Měj se!"
"Ty taky." Místo aby mi naznačil, že už můžu jít, zastoupil mi cestu a při voněl si ke mně. Naklonil se mi ke krku a nasál mou vůni. Na chvíli zavřel své jiskrné modré oči, jako kdyby mě hodnotil. Pak jemně vydechl a jeho horký dech mi zažehl na pokožce požár.
Vyšla jsem ze dveří a pak i z baru. Samovo chování mě zmátlo, ale zároveň mi připadalo zajímavé.
Když jsem se vrátila domů, před vchodem stálo zvláštní auto. Byl to černý cadillac a leskl se jako sklo. Patřil Billovi. Kde berou tolik peněz, aby si mohli kupovat takováhle auta? Zavrtěla jsem hlavou, vystoupala po schodech na verandu a vešla do domu. Bill se nedočkavě otočil ke dveřím; seděl na pohovce a mluvil s babičkou, usazenou na postranní opěrce starého křesla.
Když mě spatřil, byla jsem si skoro jistá, že jsem to s oblečením přehnala a on se na mě kvůli tomu zlobí. Tvář mu znehybněla, v očích mu zaplálo a prsty na rukou se mu pokrčily, jako kdyby v nich něco svíral.
"Je to v pořádku?" zeptala jsem se nervózně. Cítila jsem, jak mi začínají hořet tváře.
"Každý, kdo má trochu rozumu, musí uznat, že Sookie je jedna z nejkrásnějších dívek široko daleko," řekla babička zdánlivě přátelsky, ale ve skutečnosti s železnou nesmlouvavostí.
"Oh, ano," přisvědčil Bill, ale znělo to bezvýrazně.
Ať se jde vycpat! Já se snažila. Vypjala jsem hruď a řekla: "Půjdeme?"
"Ano," odpověděl a vstal z pohovky. "Na shledanou, paní Stackhouseová. Jsem moc rád, že jsem vás zase viděl."
"Dobře se tam bavte," prohodila babička dobrosrdečně. "Jeďte opatrně, Bille, a moc nepijte."
Bill zvedl obočí. "Nebudu, madam."
Dál se k tomu babička nevyjádřila.
Bill mi otevřel dveře a já se pomocí rafinovaných manévrů pokusila nastoupit do auta tak, aby mi co největší část těla zůstala skrytá pod šaty. Pak zavřel dveře a posadil se za volant. Napadlo mě, kdo ho učil řídit auto. Možná Henry Ford.
"Omlouvám se, že jsem se asi neoblékla moc vhodně," řekla jsem s pohledem upřeným přímo před sebe.
Jeli jsme právě po lesní cestě plné výmolů. Najednou auto zastavilo.
"Kdo to tvrdí?" zeptal se Bill nesmírně něžně.
"Díval ses na mě, jako kdybych něco provedla," vyprskla jsem.
"Jenom pochybuju, že tě dostanu dovnitř a pak zase ven, aniž bych musel někoho zabít - někoho, kdo po tobě zatouží."
"Děláš si legraci," odpověděla jsem, pohled stále upřený dopředu.
Vzal mě za bradu a donutil mě, abych se na něj podívala.
"Vypadám snad na to?" zeptal se.
Temné oči měl doširoka otevřené a ani nezamrkal.
"Ehm… ne," připustila jsem.
"Tak to ber jako fakt."
Cestou do Shreveportu jsme většinou mlčeli, ale ani jednomu z nás to nevadilo. Většinu času nechal Bill hrát hudbu. Nejradši měl Kennyho G.
Upíří bar Transfusia, kam jsme měli namířeno, stál v obchodní zóně na předměstí Shreveportu, nedaleko obchodních řetězců Sam's a Toys'R'Us. Všechny ostatní obchody a podniky v okolí už měly zavřeno. Jeho jméno zářilo nade dveřmi v červeném neonovém provedení. S ocelově šedým průčelím kontrastovaly červené vchodové dveře. Ať už ten podnik vlastnil kdokoliv, musel mít dojem, že šedá je rozhodně vhodnější než černá, protože vnitřní vybavení bylo vyvedené v úplně stejných barvách.
U dveří si nějaká upírka chtěla ověřit, jestli jsem plnoletá. V Billovi samozřejmě poznala příslušníka svého druhu a s chladným přikývnutím ho pustila dál, ale mě si soustředěně prohlížela. Byla křídově bílá, jako všichni upíři bělošského původu, a dlouhé černé šaty s volnými rukávy, které měla na sobě, jí dodávaly tajemný nádech. Napadlo mě, jestli si tenhle stereotypní "upíří" vzhled vybrala sama, nebo jestli ho přijala za svůj jenom proto, že odpovídal představám jejích lidských klientů.
"Už celá léta mě nikdo nekontroloval," řekla jsem a sáhla do kabelky pro řidičský průkaz. Stáli jsme v malé čtvercové vstupní místnosti.
"Lidský věk už nedovedu odhadnout. Na nezletilé si musíme dávat pozor. Po všech stránkách," řekla a na tváři vykouzlila cosi, co měl být zřejmě žoviální úsměv. Stočila pohled k Billovi a s vlezlým zájmem si ho prohlédla od hlavy až k patě. Alespoň mně její zájem připadal vlezlý.
"Pár měsíců jsem tě neviděla," řekla mu hlasem stejně chladným a milým, jako byl ten jeho.
"Jdu s davem," vysvětlil jí. Upírka přikývla.
*
"Co to mělo znamenat?" zašeptala jsem, když jsme procházeli krátkou chodbou a pak dvojitými červenými dveřmi do baru.
"Že se snažím žít mezi lidmi."
Chtěla jsem se o tom dozvědět víc, ale pak se mi naskytl první pohled na vnitřek podniku. Všechno bylo šedé, černé a červené. Na stěnách visely zarámované fotografie všech upírů, kteří kdy ukázali svoje špičáky na filmovém plátně, od Bély Lugosiho a George Hamiltona po Garyho Oldmana, od nejslavnějších až po ty nejobskurnější. Osvětlení bylo slabé, což mě nijak nepřekvapovalo. Neobvyklá byla hlavně klientela. A cedule s nápisy na stěnách.
Mačkala se tu hlava na hlavě. Lidští návštěvníci se dali
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama