Mrtví do soumraku - 4. kapitola 2/3

29. srpna 2010 v 12:55 | Sookie |  Mrtví do soumraku

rozdělit na patolízaly a turisty. Patolízalové (nebo také fangbangers, jak se jim říkalo) byli oblečení v tom nejlepším. Mohli jste tu potkat všechny možné typy - muže v tradičních pláštěnkách a smokincích, i ženy, které vypadaly jako kopie Morticie Adamsové, hosty oblečené jako Brad Pitt a Tom Cruise ve filmu Interview s upírem, i ty modernější, které zřejmě ovlivnil film Hlad. Někteří z nich měli i umělé špičáky, v koutcích úst namalované tenké pramínky krve a na krku stopy po kousancích. Vypadali neuvěřitelně a zároveň nesmírně pateticky.
Turisté se nijak nelišili od turistů kdekoliv jinde, jenom se chovali trochu odvážněji. Aby však nasáli atmosféru baru, oblékli se do černého jako patolízalové. Třeba bylo oblečení součástí nějakého turistického balíčku. "Přineste si něco černého na úžasnou návštěvu pravého upířího baru! Držte se pravidel a všechno dopadne dobře, a navíc nahlédnete do tohoto úžasného tajuplného světa."
Mezi lidským osazenstvem baru se pohybovalo několik upírů, možná patnáct, kteří vypadali jako klenoty v hromadě napodobenin. I oni zjevně preferovali tmavé oblečení.
Stála jsem uprostřed místnosti a se zájmem, údivem a znechucením jsem se rozhlížela kolem dokola. Bill mi pošeptal: "Vypadáš jako bílá svíčka v uhelném dole."
Zasmála jsem se a společně jsme prošli mezi stoly, rozestavěnými po celé místnosti, až k barovému pultu. Bylo to jediné místo, kde jsem spatřila vystavenou ohřívanou krev v láhvích. Bill si přirozeně jednu objednal. Já se zhluboka nadechla a poručila si gin s tonikem. Barman se na mě usmál a já jsem zjistila, že mu trochu povyjely špičáky - zřejmě ze samé radosti, že mě může obsloužit. Pokusila jsem se úsměv opětovat a zároveň vypadat nesměle. Byl to americký Indián. Měl dlouhé černé vlasy, orlí nos, rovná ústa a vysokou pružnou postavu.
"Jak se vede, Bille?" zeptal se. "Dlouho jsme se neviděli. Tohle je tvoje dnešní večeře?" Když před nás postavil naše nápoje, kývl hlavou směrem ke mně.
"To je moje přítelkyně Sookie. Ráda by se zeptala na pár věcí."
"Cokoliv, krásko," řekl barman a znovu se usmál. Líbil se mi mnohem víc, když se neusmíval. "Neviděl jste tady v baru tuhle nebo tuhle ženu?" zeptala jsem se a vytáhla z kabelky fotografie Maudette a Dawn, které se objevily v novinách. "Nebo tohohle muže?" S obavami jsem mu ukázala fotografii svého bratra.
"Ty ženy ano, muže ne, i když vypadá chutně," poznamenal barman a opět se usmál. "Je to váš bratr?"
"Ano."
"Parádní sousto," zašeptal.
Naštěstí jsem měla dlouhodobou praxi v ovládání svého výrazu. "Pamatujete si, s kým tu ty ženy byly?"
"Takovéhle věci nevím," prohlásil chvatně a v obličeji se mu znovu rozhostil kamenný výraz. "Toho si tady nevšímáme. Ani vy si toho nevšimnete."
"Děkuju," řekla jsem zdvořile. Došlo mi, že jsem porušila jedno z pravidel. Zjevně tu bylo nebezpečné vyptávat se, kdo s kým odešel. "Cením si toho, že jste si pro mě našel čas."
Barman se na mě zamyšleně podíval. "Tahleta," poznamenal a šťouchl prstem do Dawniny fotografie, "chtěla umřít."
"Jak to víte?"
"Všichni, kteří sem přijdou, to chtějí, ať tak či onak," prohlásil věcně a já pochopila, že to bere jako hotovou věc. "Přesně tohle jsme. Smrt."
Zachvěla jsem se. Billova ruka na mém rameni mě odtáhla k boxu, který se právě uvolnil. Na zdech visely v pravidelných vzdálenostech od sebe cedule, které jen podtrhovaly Indiánova slova: "Kousání zakázáno." "Nezdržujte se na parkovišti." "Osobní záležitosti řešte jinde." "Ceníme si vaší přízně. Vstup na vlastní nebezpečí."
Bill jedním prstem odšrouboval uzávěr láhve a napil se. Snažila jsem se na něj nedívat, ale nepovedlo se mi to. Bill si všiml mého výrazu a zavrtěl hlavou.
"Takhle to chodí, Sookie," řekl. "Potřebuju to k přežití."
Na zubech mu zůstaly červené skvrny.
"Samozřejmě," odpověděla jsem a snažila se mluvit stejně věcně jako barman. Zhluboka jsem se nadechla. "Myslíš, že chci umřít, protože jsem se sem s tebou vydala?"
"Myslím si, že chceš zjistit, proč umírají lidé z tvého okolí." řekl. Nebyla jsem si ale právě jistá, že tomu skutečně věří.
Bill si podle mě ještě neuvědomil, v jak ošidné osobní situaci se ocitl. Trochu jsem se napila ginu a cítila, jak se mi po těle rozlévá teplo.
Vtom k boxu zamířila nějaká patolízalka. Byla jsem napůl schovaná za Billem, ale stejně mě všichni spatřili, jak s ním vcházím dovnitř. Měla kudrnaté vlasy a byla hubená. Brýle si cestou schovala do kabelky. Naklonila se přes stůl tak hluboko, že se ústy skoro dotkla Billovy tváře.
"Ahoj, tygře," řekla tónem, který zřejmě pokládala za nesmírně svůdný. Potom poklepala šarlatově nalakovaným nehtem na Billovu láhev s krví. "Mám něco lepšího." Přejela si rukou po krku, aby měla jistotu, že nedojde k omylu.
Zhluboka jsem se nadechla a snažila se ovládnout. Do tohohle baru jsem Billa pozvala já, ne on mě. Neměla jsem právo kritizovat ho za něco, co tady bude chtít dělat, přestože mi v hlavě vyvstala velmi reálná představa, jak téhle ďáblici rudne její bílá pihovatá tvář, až jí vrazím facku. Přesto jsem ale zůstala sedět jako vytesaná z kamene, abych Billovi nedala najevo, co se mi honí hlavou.
"Mám tu společnici," řekl Bill nenuceně.
"Nemá na krku žádné kousance," poznamenala dívka, když se na mě opovržlivě podívala. Klidně mohla vykřiknout: "Slepice!" a zatřepetat rukama, jako by to byla křídla. Všechno ve mně kypělo. Napadlo mě, jestli mi už náhodou nestoupá z uší pára.
"Mám tu společnici," opakoval Bill, tentokrát mnohem důrazněji.
"Nevíš, o co přicházíš," prohlásila žena a ve velkých bledých očích se jí objevil záblesk pohrdání.
"Ano, vím," odpověděl Bill.
Žena sebou trhla, jako kdybych ji skutečně uhodila, a odplula ke svému stolu.
K mému zděšení to byla teprve první ze čtyř. Tihle lidé - jak muži, tak ženy - se chtěli s upíry důvěrně poznat a nijak se za to nestyděli.
Bill všechny sebejistě a klidně odmítl.
"Vůbec nic neříkáš," poznamenal, jakmile od nás odešel asi čtyřicetiletý muž, který po Billově odmítnutí málem propukl v pláč.
"Nemám, co bych řekla," odpověděla jsem s notnou dávkou sebeovládání.
"Mohla jsi je poslat pryč. Nebo mám odejít já? Anebo se ti tady někdo zalíbil? Dlouhý stín, ten u baru, by s tebou určitě rád strávil chvilku o samotě."
"Ach, proboha, jen to ne!" S žádným z ostatních upírů v baru bych si nepřipadala bezpečně a bála bych se, že jsou jako Liam nebo Diane. Bill na mě upřel své tmavé oči. Zřejmě čekal, že ještě něco dodám. "Měla bych se jich ale zeptat, jestli tu neviděli Dawn a Maudette."
"Mám jít s tebou?"
"Prosím," řekla jsem vystrašeněji, než jsem chtěla. Stejně jsem ho o to chtěla poprosit, ale mínila jsem to vyslovit nenuceným tónem, jako kdyby mi jeho společnost měla poskytnout jenom chvilkové potěšení.
"Támhleten upír je hezký, už dvakrát si tě prohlížel," řekl. Napadlo mě, jestli se vůbec zamýšlí nad tím, co mi říká.
"Děláš si ze mě legraci," prohodila jsem po chvíli.
Upír, o kterém mluvil, byl opravdu pohledný; krása z něj přímo vyzařovala. Měl světlé vlasy, modré oči, byl vysoký a statný. Na sobě měl vysoké boty, džíny a vestu. Tečka. Jako kdyby právě vyšel z obálky nějakého románu. Měla jsem z něj smrtelnou hrůzu.
"Jmenuje se Eric," řekl Bill.
"Jak je starý?"
"Hodně. Nejstarší v tomhle baru."
"Je zlý?"
"My všichni jsme zlí, Sookie. Silní a neurvalí."
"Ty ne," namítla jsem. Ale pak jsem si všimla, jak jeho tvář zahaluje stín. "Chceš žít mezi lidmi. Neděláš nic protispolečenského."
"Zrovna když si pomyslím, že jsi příliš nevinná na to, aby ses tady pohybovala sama, prohlásíš něco tak rafinovaného," usmál se. "Dobře, půjdeme si promluvit s Ericem."
Eric, který se na mě skutečně párkrát podíval, seděl u stolu s ženou stejně krásnou jako on sám. Stačili už několikrát odrazit nápor dychtivých hostů. Jeden zhrzený mladík se k nim dokonce připlazil po podlaze a začal ženě líbat střevíček. Ona k němu sklopila oči a kopla ho do ramene. I z dálky bylo jasné, že se musela krotit, aby ho nekopla do obličeje. Několik turistů sebou trhlo a jeden pár dokonce vstal a rychle odešel, ale patolízaly ta scénka nechala v klidu.
Když jsme se k Ericovi přiblížili, zvedl hlavu, podíval se na nás a zamračil se. Teprve potom si uvědomil, kdo jsme.
"Bille," řekl a pokývl hlavou. Upíři si zřejmě nepotřásali rukama.
Místo aby se Bill posadil ke stolu, zůstal stát kousek od něj, a protože mě držel za loket, musela jsem se zastavit i já. Šlo zřejmě o uctivý odstup.
"Kdopak je tvoje přítelkyně?" zeptala se žena. Přestože Eric mluvil se slabým cizím přízvukem, slova téhle dámy zněla čistě americky. Díky kulatému obličeji a krásné tvářičce vypadala stejně nevinně jako dojička krav. Pak se usmála a nepatrně odhalila špičáky, které dojem nevinnosti zaplašily.
"Zdravím, jsem Sookie Stackhouseová," řekla jsem zdvořile.
"Jste úžasná," poznamenal Eric. Zadoufala jsem, že tím míní mou osobnost.
"Nijak zvlášť," odpověděla jsem.
Eric na mě chvíli překvapeně zíral. Pak se rozesmál a žena se k němu přidala.
"Sookie, tohle je Pam. Já jsem Eric," řekl blonďatý upír. Bill a Pam na sebe po upírsku kývli.
Potom zavládlo ticho. Chtěla jsem promluvit, ale Bill mi stiskl paži.
"Moje přítelkyně Sookie by se ráda zeptala na několik věcí," řekl Bill.
Sedící upíři si vyměnili znuděné pohledy.
Potom se Pam zeptala: "Jak dlouhé máme špičáky a v jakých rakvích spíme?" Z hlasu jí čišelo pohrdání, které jasně naznačovalo, že podobné otázky, na něž byla zvyklá od zdejších turistů, z duše nenávidí.
"Ne, slečno." Doufala jsem, že mi za to Bill neutrhne ruku. Připadalo mi, že jsem se chovala klidně a zdvořile.
Žena se na mě udiveně podívala.
Co na tom bylo tak hrozného? Začínalo mě to unavovat. Dřív než Bill mohl pokračovat v mém bolestivém ručním umravňování, otevřela jsem kabelku a vytáhla z ní fotografie. "Ráda bych věděla, jestli jste tady v baru viděli některou z těchhle žen." Jasonův obrázek jsem té ženě neukázala. Bylo by to jako postavit před kočku misku s mlékem.
Zadívali se na fotografie. Bill zachoval ledový výraz. Eric k nám zvedl oči. "S touhle jsem byl," oznámil chladně a poklepal prstem na Dawninu fotografii. "Měla ráda bolest."
Pam zvedla obočí, což mi prozradilo, že ji Ericova odpověď překvapila. Zřejmě pocítila povinnost následovat jeho příkladu. "Viděla jsem je obě. S žádnou z nich jsem ale nebyla. Tahle," ukázala na Maudettinu fotografii, "byla ubohá."
"Mockrát vám děkuji. Nebudu už plýtvat vaším časem," řekla jsem a pokusila se otočit k odchodu. Bill ale stále pevně svíral mou paži.
"Bille, jsi své přítelkyni hodně oddaný?" zeptal se Eric.
Chvíli mi trvalo, než jsem to pochopila. Eric se ptal, jestli si mě může půjčit.
"Je moje," odpověděl Bill. Nezahřmělo to sice tak hlasitě jako tehdy večer, kdy totéž říkal upírům z Monroe, ale jeho slova přesto vyzněla dostatečně rázně.
Eric sklonil zlatou hlavu, ale znovu mě přeletěl pohledem. Alespoň že začal u obličeje.
Bill se zjevně uvolnil. Uklonil se Ericovi i Pam, ustoupil o dva kroky dozadu a teprve pak mi dovolil otočit se k páru zády.
"Proboha, co to mělo být?" zašeptala jsem rozčileně. Zítra budu mít na ruce velkou modřinu.
"Jsou o pár století starší než já," řekl Bill a nasadil upírský pohled.
"Na tomhle zakládáte svoji hierarchii? Na věku?"
"Hierarchii," zopakoval Bill zamyšleně. "To nezní špatně." Zřejmě měl co dělat, aby se nerozesmál. Poznala jsem to podle toho, jak se mu zaškubal spodní ret.
"Pokud bys měla zájem, bylo by mou povinností nechat tě s Ericem o samotě," řekl, když jsme se posadili zpátky k našemu stolu a napili se.
"Ne," odpověděla jsem příkře.
"Proč jsi nic neřekla, když za námi ke stolu přišli ti lidé a chtěli si mě odvést?"
Byli jsme prostě naladění na odlišné vlnové délky. Upíři se možná o společenské finesy nezajímají. Musela jsem mu
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama